Článek
Když jsem se s Martinem poznala, všechno do sebe zapadlo.
Chtěli jsme to samé – svobodu, cestování, žádné děti. „Je tolik úžasných věcí, co může člověk zažít. Proč si to kazit?“ říkával s úsměvem. A já tehdy nadšeně přikyvovala. Bylo mi něco přes dvacet a myšlenka na kočárky, pláč a noční vstávání mi přišla vzdálená jako důchod.
Vzali jsme se, koupili byt, cestovali po světě. Pracovali jsme od moře, střídali kontinenty a často si říkali, že takhle nějak vypadá svoboda. Měla jsem pocit, že žiju svůj vysněný život. Martin byl pozorný, vtipný, spolehlivý. Možná jen trochu příliš jistý tím, že náš způsob života je ten jediný správný.
Občas se posmíval přátelům, kteří měli děti.
„Podívej se na Petra. Ten už se nikam nepodívá,“ komentoval narození syna svého kolegy. Smála jsem se s ním, ale někde hluboko ve mně to znělo falešně. Vždycky mě dojímala miminka v kočárku, i když jsem si říkala, že mě se to netýká.
Jenže pak jsem oslavila třicátiny.
Nevím, kdy přesně se to zlomilo, ale najednou mě nic z toho, co dřív dávalo smysl, nenaplňovalo. Kariéra, projekty, další destinace – všechno se mi začalo zdát prázdné. Cítila jsem, že přichází nová etapa, ale Martin v ní žádnou změnu neviděl.
„Nemáš pocit, že nám v životě něco chybí?“ nadhodila jsem jednoho večera.
„Blázníš?“ zasmál se. „Máme všechno. Lidi by nám mohli závidět.“
Už jsem nic neřekla. A v noci jsem potichu brečela do polštáře.
Od té doby mě pronásleduje tichý pocit prázdna, který neumím zaplašit. Ráno se budím s ním, večer s ním usínám. Zatímco dřív jsem se těšila na další cestu, teď se těším, až někde uvidím dítě, které se směje jen tak, beze smyslu.
Touha po dítěti přišla potichu, ale vytrvale.
Zpočátku jsem ji ignorovala, přesvědčovala samu sebe, že to přejde. Ale nepřešlo.
„Napadlo tě někdy, že bychom přece jen mohli mít děti?“ zeptala jsem se jednou.
„Ty máš teda smysl pro humor. Jen přes mou mrtvolu,“ smál se, aniž by zvedl oči od mobilu.
Zkusila jsem to ještě párkrát. Reakce byla vždy stejná.
Došlo mi, že Martin děti nikdy chtít nebude. A já zase už nikdy nebudu ta, která je nechce.
Teď spolu sedáváme na balkoně našeho krásného bytu a mlčíme.
Mám vedle sebe muže, se kterým jsem chtěla zestárnout, a přitom se od něj pomalu vzdaluju.
Kdykoli vidím mámu s kočárkem, cítím v hrudi bodnutí – ne závist, spíš smutek z toho, že mi chybí něco, co on ani nepostrádá.
Někdy mám chuť mu to všechno říct bez filtru. Že se bojím, že nám tohle ticho jednoho dne rozbije vztah, který jsme tak pečlivě stavěli. Ale pak se na něj podívám, jak klidně usrkává víno, a všechna slova mi zamrznou na jazyku.
Přemýšlím, jestli je větší zrada opustit lásku, nebo opustit samu sebe.
Pokud by Martin svolil, udělal by to kvůli mně – a já bych to cítila pokaždé, když by se na naše dítě podíval.
A pokud já ustoupím jemu, strávím zbytek života s vědomím, že jsem se vzdala něčeho, co ve mně vyklíčilo pozdě, ale o to silněji.
Nevím, co je správně.
Jen vím, že náš společný sen se změnil – ne proto, že by se pokazil, ale protože jsme se změnili my.
A teď stojíme každý na jiné straně té stejné cesty.
Já hledím k životu, který teprve začíná. On k životu, který si chtěl už jen užívat.
A mezi námi je ticho, ve kterém zní otázka, na kterou se ani jeden z nás nechce zeptat nahlas:
Kolik lásky vydrží, když se sny rozjedou opačnými směry?
