Hlavní obsah

Arogantní soused si myslel, že si může dělat co chce. Než jsme ho naučili správně parkovat

Foto: OpenAi

Někteří lidé se učí pokoru pomalu. Jeden muž si myslel, že mu patří ulice. Až dokud nemusel do svého BMW lézt kufrem.

Článek

Každý má v sousedství někoho, kdo si myslí, že mu všechno patří. U nás to byl Roman. Chlap kolem padesátky, pořád v kožené bundě a s tím výrazem, který říkal: „Uhni, já mám důležitější věci než ty.“ Jezdil s naleštěným stříbrným BMW a parkoval zásadně přes dvě místa. Nikdy to nebyla náhoda – dělal to pokaždé, i když bylo kolem volno. Jakoby tím dával najevo, že jeho auto si zaslouží víc prostoru než auta nás, obyčejných smrtelníků.

Zpočátku jsem to bral s nadhledem. Ale po několika měsících, kdy jsem se po práci vracel domů a musel parkovat o tři ulice dál, zatímco on měl roztažené BMW přímo před naším domem, jsem začal cítit spravedlivý vztek.

Jednou večer jsme s mým spolubydlícím Davidem seděli u piva. Postěžoval jsem si:
„Ten chlap s béemvéčkem zase zabral dvě místa. Já fakt nechápu, proč ho ještě nikdo nezastavil.“
David se usmál a řekl: „Tak ho zastavíme my.“

Nejdřív jsem myslel, že žertuje. Jenže on měl ten pohled, který říká, že už to má celé promyšlené.
„Zítra večer, až zaparkuje, zajedeme z obou stran. Na centimetr přesně.“
Zasmál jsem se. A pak jsem souhlasil.

Druhý den večer jsme čekali. Roman přijel kolem deváté, jako vždycky. Postavil se přes dvě čáry, vypnul motor, a s rukama v kapsách odkráčel do domu. Počkali jsme deset minut, než se setmělo, a pak jsme vyjeli. Já zleva, David zprava. Pomalu, opatrně, s chirurgickou přesností. Na konci mezi námi nezůstal víc než pruh vzduchu.

Ráno jsme si přivstali, abychom byli svědky výsledku. Z okna jsme měli výhled jako z první řady.

Roman vyšel z domu, klíčky v ruce, zamířil k autu – a náhle se zastavil uprostřed kroku. Bylo vidět, jak se mu obočí stáhlo k sobě, jak si pomalu uvědomuje, co se stalo. Obešel BMW zleva, pak zprava, zkoušel otevřít dveře. Zbytečně. Jeho auto bylo sevřené jako v lisu. Na chvíli jen stál a bezmocně se rozhlížel po ulici, jako by hledal někoho, komu by mohl vynadat.

Pak to vzdal. Odemkl kufr, naklonil se dovnitř a s neuvěřitelnou grimasou začal lézt do auta. Viděl jsem, jak se snaží neztratit důstojnost, ale bylo to marné — kolena mu trčela, sako se mu zachytilo o rám a veškerá důstojnost byla tatam.

David vedle mě málem praskl smíchy. Já se snažil zůstat vážný, ale v očích mě pálily slzy. Roman nastartoval a odjel. A od té doby — přísahám — už nikdy nepřetáhl bílou čáru.

Občas si říkám, jestli jsme to nepřehnali. Ale ne, nebylo to zlomyslné. Byla to lekce z pokory. Malé, tiché vítězství obyčejných lidí nad arogancí.

Když dneska projdu kolem jeho auta a vidím, jak pečlivě stojí přesně mezi čárami, vždycky se pousměju. A když se občas potkám s Davidem, připijeme si se slovy:
„Na kufrový výlez.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz