Článek
Po bezmála čtyřech letech vztahu jsem dospěl k rozhodnutí, které jsem dlouho považoval za přirozený další krok. Rozhodl jsem se požádat svou partnerku Lucii (32) o ruku. Miluji ji, vždycky jsem si myslel, že je to žena, se kterou chci jednou založit rodinu a sdílet každodenní radosti i starosti. O to víc mě teď tíží pochybnosti, které se mi usadily v hlavě a nedají mi spát.
Myšlenka na zásnuby se ve mně rodila postupně. Nešlo o žádný impulzivní nápad. S Lucií jsme spolu bydleli, mluvili o budoucnosti, o dětech i o tom, kde bychom chtěli jednou žít. Nikdy mi nedala důvod pochybovat o tom, že náš vztah stojí na pevných základech. Právě proto mi přišlo správné posunout se dál a dát našemu vztahu jasný směr.
Chtěl jsem, aby všechno bylo dokonalé, a tak jsem si dal záležet i na výběru zásnubního prstýnku. Věděl jsem, že sám si nejsem jistý jejím vkusem, a nechtěl jsem riskovat, že sáhnu vedle. Obrátil jsem se proto na její blízkou kamarádku Veroniku, se kterou si Lucie rozumí už od střední školy. Souhlasila, že mi pomůže, a tak jsme si domluvili společné odpoledne.
Kvůli tomu jsem odešel z práce dřív než obvykle a většinu odpoledne jsme strávili obcházením několika klenotnictví. Zkoumali jsme různé styly, velikosti kamenů i typy zlata. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsme našli prstýnek, který mi připadal přesně takový, jaký by si Lucie přála. Když jsem ho držel v ruce, cítil jsem zvláštní směs nervozity a radosti. Měl jsem pocit, že dělám něco opravdu zásadního.
Domů jsem se vracel s krabičkou schovanou hluboko v kapse kabátu a v hlavě jsem si přehrával různé scénáře, kdy a kde ji požádám o ruku. Představoval jsem si její reakci, úsměv i moment překvapení. Byl jsem plný očekávání a těšil jsem se jako malý kluk.
Lucie se ten večer ale vrátila domů nezvykle pozdě. Když přišla až po desáté, zarazilo mě to. Zeptal jsem se jí, kde byla. Odpověděla klidně a s úsměvem, že se po práci stavila u Veroniky, daly si skleničku vína a úplně ztratily pojem o čase. Pak se mě hned začala ptát, jak jsem se měl, jestli byl náročný den a jestli jsem zase zbytečně nezůstával dlouho v práci.
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Věděl jsem, že to, co mi říká, není pravda. S Veronikou jsem byl přece celé odpoledne já. Nebylo možné, aby se s ní Lucie ten den sešla. Ta lež byla tak zřejmá, že mě na okamžik úplně ochromila. Nedokázal jsem reagovat, natož ji hned konfrontovat.
Celý večer jsem byl zamlklý a v hlavě se mi honily myšlenky, které jsem si nikdy předtím nepřipouštěl. Přemýšlel jsem, proč mi lhala a co tím chtěla zakrýt. Byl jsem zmatený a zklamaný zároveň. Nechtěl jsem dělat ukvapené závěry, ale zároveň jsem cítil, že se ve mně něco zlomilo.
Od toho večera uplynul už víc než týden a já stále nevím, jak se zachovat. Prstýnek zůstává schovaný a radost z plánovaných zásnub vystřídala úzkost. Bojím se zeptat, protože se bojím odpovědi. Nejvíc mě děsí myšlenka, že by pravda mohla znamenat konec vztahu, o kterém jsem byl přesvědčený, že vydrží celý život.
Možná si jen namlouvám ty nejhorší scénáře, možná existuje vysvětlení, které bych dokázal přijmout. Jenže dokud se neodhodlám k rozhovoru, budu žít v nejistotě. A tak teď stojím na místě, s prstýnkem v kapse a s otázkou, jestli je správné plánovat společnou budoucnost s někým, komu jsem přestal bezvýhradně věřit.
