Článek
Nikdy jsem si nemyslel, že se mi manželství rozpadne na věcech jako jsou sladké knedlíky nebo školní svačiny. Vždycky jsem si říkal, že když dva lidi drží při sobě, tak přece pár maličkostí přežijí. Jenže ono to nezačne jako maličkosti. Ono to začíná nenápadně, pomalu, a najednou zjistíš, že žiješ v cizím bytě, s cizí ženou, která pořád tvrdí, že všechno dělá „pro dobro rodiny“.
Když jsme se s Radkou poznali, byla normální. Fakt. Měla svoje nálady, občas se nechala strhnout nějakým nápadem – zkusila půst, potom zase jógu, pak chvíli běhala, chvíli psala deník vděčnosti. Bral jsem to s úsměvem, jako její způsob, jak se odreagovat. Já byl ten rozumný, co zůstával nohama na zemi. Vždycky se to po pár týdnech nějak přehouplo a jeli jsme dál.
Jenže pak přišly ty články.
Začalo to asi během covidu, když měla víc času doma a děti byly pořád na očích. Četla o tom, jak jsou v jídle „toxiny“, jak cukr ničí dětský mozek a jak je mléko vlastně „slizotvorný jed“. Znělo to divně, ale nechtěl jsem se hádat. Říkal jsem si, že to zase přejde.
Nepřešlo.
Začalo to změnou nákupů. Najednou se v lednici objevilo všechno bezlepkové, bezcukrové a bezchutné. Máslo zmizelo, místo něj kokosový olej. Dětem přestala dávat rohlíky – „prázdné kalorie“, jak říkala – a místo nich doma pekla chleba z pohankové mouky, který chutnal jako piliny. Kluci se ptali, jestli si můžou dát marmeládu, a ona jim místo toho namazala datlovou pastu. Řekla, že je to zdravější.
Zpočátku jsem se snažil nekomentovat to. Co na tom, že si dává do kávy ovesné mléko a že si každé ráno fotí svůj talíř na Instagram. Jenže ono se to pomalu rozlezlo všude. Už to nebylo o jídle. Začala „vzdělávat“ i nás.
Dětem zakázala kreslené seriály, prý že z nich dělají konzumní zombíky.
Začala sledovat nějaké influencerky – samé ty s pastelovými fotkami, co mluví o vědomém mateřství a sebelásce, zatímco mají doma tři děti a vypadají, že nespí, ale pořád se usmívají. Radka je začala napodobovat. Dům se změnil – všude sušené květiny, difuzéry, bylinkové čaje na „energetické uzemnění“. A když jsem se zeptal, jestli bychom si mohli dát normální večeři, třeba svíčkovou, koukla na mě, jako bych jí nabízel jed.
„Ty tomu nerozumíš,“ řekla jednou, „já se snažím, aby nám bylo líp.“
Nevím, komu bylo líp.
Mně určitě ne.
Nejhorší to bylo u babiček. Když jsme šli k mojí mámě a ta udělala svoje klasické borůvkové knedlíky, Radka jí vynadala. Před dětmi. Řekla jí, že jim ničí zdraví a že se diví, že může být tak nezodpovědná. Máma stála u plotny, držela v ruce cedník a měla oči plné slz. A já tam stál mezi nimi, jako malej kluk, co neví, na čí straně má být. Děti koukaly, ticho, a pak si radši šly hrát. Knedlíky zůstaly na stole.
Od té doby k nám máma moc nechodí. „Já už nevím, co bych vám vařila,“ říká do telefonu, a já jen kývám, i když mě nevidí.
Radka mezitím jede dál. Každý týden má nový nápad. Teď začala mluvit o „digitálním detoxu“ – že bychom měli zrušit televizi a mobilní data, abychom byli „víc přítomní“. Děti brečí, když jim vezme tablet, a já večer sedím na balkoně s telefonem schovaným v kapse, aby to neviděla. Občas si otevřu pivo, ale schovávám si ho do hrnku od čaje. Směšný, co?
Někdy přemýšlím, kdy se to zlomilo. Jestli to bylo tím, že se doma cítila prázdná a potřebovala něco, čemu by věřila. Nebo jestli jsem to já – že jsem si nevšiml včas, jak se z ní stává někdo jiný. Ona má pocit, že zachraňuje svět. Já mám pocit, že nám mizí život mezi prsty.
Nechci se s ní hádat. Pořád ji mám rád, i když už vlastně nevím, koho miluju. Tu holku, se kterou jsme jezdili na fesťáky a jedli langoše? Nebo tuhle ženu, co se bojí i jogurtu?
Dneska večer jsme měli zase scénu. Donesl jsem domů pizzu, protože jsem nestíhal vařit. Radka se na mě podívala tím pohledem, co zabíjí. „Víš, co v tom je?“ zeptala se.
„Jo,“ odpověděl jsem. „Klid. A teplo.“
Děti se rozesmály, ale jen na chvíli. Nakonec tu pizzu nejedly. Radka jim udělala čočkový salát a mně nabídla taky.
Odmítl jsem.
Šel jsem si sednout na balkon.
V obýváku voněl eukalyptus a zněl nějaký podcast o sebelásce. Děti seděly u stolu, poslušně žvýkaly tu čočku. Radka se usmívala. Vypadala spokojeně.
Já jsem koukal do tmy a přemýšlel, jestli se dá ještě něco zachránit. Nebo jestli už jen čekám, až se to celé tiše rozpadne – stejně jako ta rodina z reklamy na šťastný život, co visí na její nástěnce z korku.
