Článek
Když se řekne „děda“, vybaví se mi jeden člověk: náš děda Pavel. Dřív to byl ten typ chlapa, co i ve svých šedesáti působil mlaději než polovina čtyřicátníků. Společenský, veselý, pořád něco organizoval. On a babička byli takový ti aktivní senioři, co je člověk potkával víc v kultuře než doma — výstavy, plesy, posezení s přáteli, setkání spolužáků, výlety. Nezapadali do stereotypu důchodců, co sedí doma před televizí. Naopak — měli nabitý kalendář.
A pak babička onemocněla. A kdo to zažil, ví, že takové nemoci neodcházejí tiše. Berou člověka pomalu, etapově. A dědu s ní. Po její smrti jako by někdo zmáčkl vypínač.
Najednou byl tichý. Ustoupil. Přestal chodit mezi lidi. Nejdřív to dávalo smysl — ztratil ženu, parťačku, nejlepšího člověka ve svém světě. Ale ten útlum nepolevil. Jen rostl. Řekl bys, že čas něco zahojí. On ho jen víc zavřel.
Zhoršilo se mu zdraví. Páteř, kolena, tlak. Přestal řídit. Bál se. A když nemůžeš řídit auto, začne se ten svět kolem tebe zmenšovat, ani si toho nevšimneš. Autobus a vlak dával nějakou dobu, ale i to postupně přestalo být reálné.
A tak rodina začala dědu vozit — na návštěvy, na akce, za známými. Jak jen to šlo. Jenže my, mladší, máme práci. Rodiny. Školy. Věci, které nikdo jiný neudělá. A i když jsme chtěli, nešlo to všude. Nešlo „zachránit“ jeho společenský život. A to je to bolestné — chtěli jsme ho vytáhnout z toho smutku, ale člověk nemůže být nonstop taxislužba ani osobní terapeut.
Někdo pak přišel s nápadem dát mu starší počítač. A upřímně — tehdy to znělo jako výborný nápad. „Bude si číst zprávy, spojí se se známými, nebude tolik sám.“ To byla věta, kterou jsme si říkali, když jsme mu ho instalovali.
První týdny to bylo fajn. Děda si psal s bývalými kolegy, sdílel staré fotky, měl radost. Jenže pak… pak se něco zlomilo.
Začal číst zprávy pořád. Ne zprávy obecně — ale jen ty negativní. Jen katastrofy, politika, konflikty, kauzy. A čím víc to četl, tím víc se propadal do nějakého svýho vnitřního stínu.
Začal se hádat v diskuzích. U úplně běžných článků — o čemkoliv. A on pod nimi psal dlouhé komentáře plné zloby, výčitek, nenávisti.
Jednou jsem ho při návštěvě sledoval: seděl nakloněný k monitoru, ruce se mu třásly a vyťukával věty, které bych od něj nikdy nečekal. Vypisoval cizím lidem, že jsou hloupí, zkažení, že nechápou svět. Hádat se s ním už nešlo — stačilo říct, že svět není až tak hrozný, a vybuchl.
Z veselého dědy, co rozdával vtipy na každé oslavě, se stal někdo, kdo ve všem vidí problém a v každém nepřítele.
Lidi mu začali odpovídat. Ne agresivně — ale unaveně. Tak, jak odpovídáš člověku, který opakuje pořád to samé. „Pane Pavle, tohle už jste psal včera.“ „Nechte toho už, prosím, nikoho nepřesvědčíte.“ „To je pořád dokola, furt ty vaše rady a výčitky…“
A to ho jen přivedlo k tomu, aby psal víc. Jako by každá negativní reakce byla další důkaz, že má pravdu.
Dnes je to tak, že sedí u počítače skoro celý den. Vypisuje komentáře, dává „moudra“ do diskuzí, píše lidem, které nikdy neviděl. Někdy vstane, ohřeje si čaj, a jde zpátky. Občas pošle zprávu i nám — dlouhé odstavce o tom, co je špatně ve světě, v politice, ve společnosti, někdy i u nás samotných.
A já nevím, jak mu pomoct. Nechci mu vzít jediný kontakt se světem, který má. Ale zároveň vím, že to, co mu mělo svět otevřít, ho jen víc uzavřelo. Internet mu nedal lidi — dal mu jen prostor pro jeho samotu.
A v té teď žije víc než kdekoli jinde.
Nejhorší je sledovat, jak moc si myslí, že to všichni chtějí číst. Jak věří, že svět spasí tím, že někomu v komentářích vynadá. Když mu jednou známý napsal, ať si radši odpočine, že je z něj cítit jen vztek, děda mu odepsal tříodstavcový monolog o tom, že „mladí nic nechápou“ a „on musí říkat pravdu“. A pak se urazil.
Bývalí kolegové se mu postupně přestali ozývat. Jeden z nich mi dokonce řekl, že Pavla má rád, ale že už neví, jak s ním mluvit — prý se každý rozhovor zvrtne v politické kázání nebo stížnosti na svět. A nejvíc mrazivé na tom je, že sám děda si toho nevšiml. Jen říká, že „lidi jsou dneska lhostejní“.
Občas, když ho vidím sedět u toho starého monitoru, jak s očima nalepenýma na text posílá další spršku výčitek cizím lidem, mám chuť mu ho vypnout. Prostě to cvaknout zezadu u zásuvky a říct: „Dědo, vrať se k nám.“ Ale on by to nechápal. Pro něj je teď ten notebook jediné místo, kde má pocit, že ho někdo poslouchá — i když realita je spíš pravý opak.
