Článek
Říkala jsem si, že to bude rychlé.
Jen pár věcí — chleba, mléko, kousek másla, sýr, pár rajčat, jablka, těstoviny, a možná něco sladkého ke kávě. Vozík jsem měla poloprázdný, tak jsem se těšila, že to půjde hladce.
Ale jakmile jsem vjela do obchodu, bylo mi jasné, že jsem se spletla. Lidi všude, uličky plné, a u pokladen fronty, které se ani nehýbaly. Dvacet pokladen a otevřená jedna. U té druhé visel nápis „Pokladna uzavřena“.
Zbytek — samozřejmě — samoobslužné.
Zastavila jsem se v řadě, chvíli jsem čekala a koukala kolem. Pak se z druhé strany ozvala pokladní:
„Kdo má menší nákup, může jít k samoobslužným pokladnám, je tam volněji!“
Oslovila mě pohledem. Měla pravdu, vozík jsem měla napůl prázdný, tak jsem se rozhodla poslechnout.
Přijdu tam — a samozřejmě „volněji“ znamenalo, že tam postávalo pět lidí a každý z nich zrovna mával rukama, protože pokladna pípala červeně.
Kolem obcházel mladý kluk v firemním tričku, s přívěskem na krku a pokladním klíčem v ruce. Pomáhal, ale z výrazu bylo jasné, že už má těch dotazů dost.
Položila jsem věci na pult a zkusila začít. Dotkla jsem se obrazovky — rozbalilo se menu, všechno blikalo, pípalo, psalo „Přiložte čárový kód“.
Tak jsem začala. Mléko, těstoviny, sýr… šlo to, dokud nepřišla řada na chléb.
Na ten se samozřejmě čárový kód nelepil, ten se musel vybrat ze seznamu. Jenže jaký přesně? Bylo jich tam pět — žitný, vícezrnný, selský, kváskový, semínkový. Měla jsem kulatý sypaný, ale v nabídce jsem si nebyla jistá, který z nich to je.
Chvíli jsem váhala, a nakonec jsem ťukla na ten, který mi připadal nejbližší.
Jenže pokladna pípala a na displeji vyskočilo „Chyba – neodpovídá váze položky“.
Znejistěla jsem, a tak jsem zavolala:
„Mladý muži, mohla bych se zeptat…?“
Přišel, podíval se na mě i na chléb a rychle opravil volbu.
„Musíte ten správný, paní, jinak vám to systém nevezme,“ řekl trochu otráveně.
Přikývla jsem a snažila se pokračovat. Jenže pak přišla na řadu jablka.
Na ta nebyl žádný štítek, takže jsem musela vybrat druh ručně. Jenže v nabídce jich bylo snad deset: Gala, Golden, Jonagold, Pink Lady, Idared… já už si nepamatovala, jak se jmenují ta, co jsem si nabrala.
„Promiňte, mohla bych poprosit o pomoc ještě s tímto?“ zeptala jsem se.
Přišel znovu, zvedl obočí a prsty rychle proklikal obrazovku.
„Tady, Jonagold, hotovo,“ řekl.
„Děkuju,“ odpověděla jsem, i když tón jeho hlasu zněl, jako by mě to celé mělo dávno přestat bavit.
Pokračovali jsme dál, ale čím víc mi „pomáhal“, tím víc jsem cítila, že se ke mně chová jako k někomu, kdo sotva chápe, co dělá.
„To už zvládnete sama, ne?“ řekl napůl otráveně, když jsem se zeptala ještě na slevovou kartičku.
To už bylo moc.
„Podívejte,“ řekla jsem tiše, „já jsem vás o pomoc poprosila slušně, ale to, jak se mnou mluvíte, není zrovna příjemné.“
Zvedl obočí. „Já jen vysvětluju,“ odpověděl. Ale ten tón… ten říkal všechno.
Podívala jsem se na hromádku svých věcí, na blikající obrazovku, na lidi kolem, kteří už po mně pokukovali.
Najednou jsem si připadala jako přítěž.
„Nechte to být,“ řekla jsem. „Já to tady nechám. Ať to zpracuje někdo, kdo ví, co dělá.“
A otočila jsem se.
Venku jsem se zhluboka nadechla.
Chvíli jsem jen stála, než jsem si uvědomila, že mám v ruce prázdný vozík.
Zasmála jsem se sama pro sebe – trochu hořce – a v duchu jsem si řekla, že příště radši půjdu do malé večerky. Tam se sice někdy čeká taky, ale aspoň tam na vás někdo mluví jako na člověka.
