Článek
Nikdy bych neřekl, že se jeden firemní večírek dokáže takhle zapsat do historie firmy. A už vůbec ne, že u toho budu stát přímo uprostřed dění, s pocitem, že se mi realita před očima pomalu mění v nějakou absurdní grotesku, kterou bych radši viděl jen ve filmu. Ale stalo se. A teď, pár dní po celé té frašce, mám pocit, že v kanceláři visí ve vzduchu ticho tak hutné, že by se dalo krájet.
Začalo to přitom nevinně. Typická firemní akce: konec roku, všechno je potřeba uzavřít, ale taky se patří trochu se odreagovat. Firma pronajala hezký klub v centru — černé stěny, měkké sedačky, decentní osvětlení, bar dlouhý jako týden před výplatou. Hudba hrála, ale ne tak hlasitě, aby se nedalo mluvit. K tomu raut, pivo, víno, standardní nealko. Takový ten typ večírku, u kterého člověk přesně ví, jak bude pravděpodobně probíhat: lehce trapné začátky, pak povolení zábran, smích, tanec, tombola, přátelské poklepávání po zádech, pár neškodných drbů a konec.
A přesně tak to ze začátku bylo. Já postával u stolu s kolegy, popíjel svoje pivo a přemýšlel, že bych se mohl jít zapojit do debaty o tom, kdo letos dostane nějaké ocenění. Všichni měli dobrou náladu, dokonce i náš šéf, který působil uvolněněji než obvykle. Vždycky je trochu formální, takový ten typ, co má pokaždé košili perfektně vyžehlenou a výraz, jako by neustále řešil něco strašně důležitého. Jenže tentokrát se smál, obcházel skupinky a srkal z vinné sklenky, kterou si pravidelně nechával dolévat.
První náznak problému přišel kolem půl desáté. Stál jsem zrovna v řadě u baru, čekal na další pivo, když jsem zaslechl zvýšený hlas. Otočil jsem se a uviděl šéfa, jak stojí příliš blízko jednoho z kolegů z našeho týmu. Ten kolega, Petr, je jeden z nejklidnějších lidí, co znám. Pokud někdo zůstává v pohodě i během největšího pracovního chaosu, je to on. A právě on měl výraz, který jsem u něj ještě neviděl — takový ten hranatý, ztuhlý výraz člověka, který se snaží nevybouchnout.
Šéf mu něco říkal, ale nebyl jsem dost blízko, abych slyšel slova. Jen tón. A ten byl nepříjemně nabroušený. Pár lidí se nervózně ohlíželo, ale nikdo zatím nezasahoval. Nechtěl jsem působit jako zvědavá straka, tak jsem se věnoval pivu, které mi právě podával barman, a doufal, že se situace uklidní.
Jenže neuklidnila.
Během dalších dvaceti minut jsem slyšel z různých koutů sálu jeho hlas hned několikrát. Vždycky o něco hlasitější, o něco méně kontrolovaný. Někdo později říkal, že si vyčísloval staré křivdy, někdo zase, že si konečně „otevřel ventil“. Já tomu říkám čistě a jednoduše průšvih.
Stál jsem zrovna poblíž tanečního parketu, když se to zlomilo. Šéf se začal hádat s dalším kolegou — tentokrát to byl Martin, což je ten typ člověka, který si nenechá nic líbit. Stál rovně, ruce založené na hrudi, a šéf před ním máchal rukama, jako by mu vysvětloval smysl života, jen v mnohem agresivnější verzi. Slyšel jsem útržky vět:
„Vy si vůbec nevážíte…“
„Kdybys dělal, co máš…“
„Já jsem ti říkal…“
Kolem se vytvořil kruh lidí, kteří předstírali, že se nic neděje. Někteří se hlasitě bavili, ale bylo vidět, že jsou napjatí. Hudba hrála dál, ale atmosféra se úplně zlomila — jako kdyby se klub najednou naplnil studeným vzduchem.
V jednu chvíli se šéf k Martinovi naklonil tak blízko, že jsem si myslel, že se do sebe pustí. Martin couvnul jen o půl kroku, ale bylo na něm vidět, že to dělá jen proto, aby nepřilil olej do ohně. Kdyby se šéf ohnal rukou, vypadalo to, že by se bránil. A to by byl závěr roku, na který by nikdo z nás nikdy nezapomněl — ještě víc, než na tenhle.
Naštěstí pár lidí zasáhlo. Nejsem si jistý, kdo konkrétně, ale pamatuji si, jak ho dva kolegové chytili lehce za ramena, snažili se ho odtáhnout a přitom opakovali něco jako „pojď, tohle nemá cenu“. Jiní mezitím nenápadně volali taxík. Někdo mu donesl vodu, ale tu odmítl. Nakonec se nám — nebo spíš jim — podařilo ho dostat ven před klub, kde stál v bundě nakřivo oblečené, funěl do studeného vzduchu a nadával na nespravedlnost světa. Taxík zastavil, oni ho nasměrovali dovnitř a dveře se za ním zavřely jako opona po špatně zahraném představení.
Večírek už dávno skončil. Někdo se pokusil pustit hlasitější hudbu a roztančit atmosféru, ale to už nefungovalo. Lidi odcházeli po skupinkách, tiše, se sklopenýma očima, jako by se styděli za to, že byli svědky něčeho, co nikdy neměli vidět.
A teď? Teď chodíme do práce. Šéf se tváří, jako by nic z toho neexistovalo. V kuchyňce se usmívá, na poradách mluví stejným tónem jako vždycky, rozdává úkoly, ptá se na projekty. Jenže my — my všichni — se tváříme, jako by se kolem nás stále plížil nějaký neviditelný duch. Všichni se mu vyhýbají, nebo jsou přehnaně zdvořilí. Každý má v hlavě stejnou otázku: Co když se to stane znovu?
Atmosféra je na bodu mrazu. Někdo navrhoval, že by se o tom mělo mluvit otevřeně, ale nikdo se neodváží začít. A tak žijeme ve zvláštní tiché dohodě, že budeme předstírat, že o tom nevíme. Jenže já sám mám pocit, že jakmile někdo vysloví jediné nešikovné slovo, všechno to vybouchne znovu.
A možná ještě hůř.
