Článek
Jmenuju se Hana a v HR pracuju už víc než dvanáct let. Začínala jsem jako nenápadná asistentka, která tiskla smlouvy, chystala šanony a balila uvítací balíčky. Tehdy jsem si připadala jako malý šroubek ve velkém stroji. Postupně jsem se ale vypracovala — ne proto, že bych měla „štěstí“, ale protože jsem dělala všechno, co bylo potřeba. Brala jsem navíc směny, chodila jsem domů pozdě, učila jsem se po nocích zákoník práce i základní psychologii.
Dnes vedu nábor v firmě, která má přes tři stovky zaměstnanců. Svoji práci pořád miluju — je živá, je o lidech, je o hledání doplnění skládačky. Jenže přiznávám, že poslední dva roky mě občas nechávají stát s pusou dokořán. A ne kvůli generacím jako takovým, ale kvůli nesouladu mezi realitou a očekáváním.
Sedím na pohovoru s dvacetiletým uchazečem. V životopise má jedinou zkušenost — brigádu ve fastfoodu a správu instagramového účtu pro kamarádovu kavárnu. Usměju se, ptám se klasicky na představu o mzdě.
„No… kolem devadesáti,“ řekne naprosto vážně.
„Tisíc?“ zkusím to brát s humorem.
„Ne, měsíčně. Devadesát tisíc. A chtěl bych home office, ideálně tři dny v týdnu. A volnou pracovní dobu — nejsem ranní typ. A nechci pozici, kde jsou přesčasy nebo velká odpovědnost. Teď se chci soustředit hlavně na osobní rozvoj.“
Zůstanu klidná. To je základní schopnost HR — sebeovládání.
„A potřeboval bych, aby byla firma ohleduplná k mým hranicím. Je pro mě důležité chránit si energii,“ dodá.
A já jen přikývnu. Ne kvůli souhlasu. Kvůli tomu, že už mě ničím nepřekvapí.
Podobných situací by vydalo na knihu.
Mladí přicházejí s jasnou představou — dobře placená, pohodlná práce, ideálně s okamžitým růstem, moderním titulem a benefity, o kterých se generaci přede mnou ani nesnilo. Jenže realita pracovního trhu funguje jinak. Aby byl člověk senior, musí nejdřív být junior. Aby mohl vést, musí se naučit následovat.
A není to jen problém kanceláří. Máme výrobu, logistiku, technické pozice. Profese, kde se pracuje na směny, občas o víkendech, někdy i v noci. A reakce?
„Směny? To je proti mému biorytmu.“
„Víkendy? Mám volnočasové aktivity.“
„Fyzická práce? Myslel jsem, že to bude spíš administrativní.“
„A proč bych měl chodit s technikem ven? Já chci být rovnou specialista.“
Ale tak svět nefunguje. A nikdy nefungoval.
Dřív jsem se snažila tyhle rozdíly vysvětlovat skoro mateřsky jemně. Dnes to říkám přímo. Ne tvrdě, jen pravdivě:
„Ta pozice není špatná. Jen nesplňuje vaše představy, protože ty představy nejsou reálné.“
Auto-moto? Vstávání ve čtyři ráno není výjimka.
Stavebnictví? Je to o žáru, zimě a odpovědnosti.
Servisní technik? Měsíce chození s mistrem a zapisování poznámek.
Logistika? Vánoce neexistují. Zásilky se samy neroztřídí.
A pak přijde uchazeč, říkejme mu Michal. Talent. Energický, chytrý. Chci mu pomoct.
„Ale já nechci dělat večery, víkendy, pohotovosti ani nic, kde bych musel být fyzicky,“ oznámí.
„A osmdesát je moje minimální hranice, jinak nemá smysl se o tom bavit.“
Řeknu mu upřímně, že cesta začíná od základů. Že když se zapracuje, může mít skvělé peníze i kariéru. Ale nejdřív musí něco odpracovat.
Podívá se na mě, jako bych mu navrhla manuál na otroctví.
Odmítne.
A já mu popřeju hodně štěstí. Protože někdy se prostě domluvit nejde.
Dnes už vím, že většina mladých není líná. Ani rozmazlená. Jen vyrostla v jiném světě.
Ve světě, kde všechno přijde rychle: balík do druhého dne, lajky do minuty, kariéra během pár videí. Jenže to je iluze. Realita se pořád řídí stejnými principy jako před dvaceti lety — zkušenosti, dřina, odpovědnost, trpělivost.
Když to tahle generace pochopí, většinou se z nich stanou ti nejlepší zaměstnanci. Protože ti, kteří překonají první šok z reality, pak bývají motivovaní, loajální a chytří.
A proto všem říkám:
„Nemusíte začít vysoko. Ale musíte začít někde.“
Ti, kteří to přijmou, často za pár měsíců vydělávají víc než ti, kteří odešli hledat zkratku. Protože pochopili jednu věc:
Úspěch se neskočí. Úspěch se prochodí.
