Článek
Navenek mám dneska úplně normální život. Práci, rodinu, dvě děti, manželku, se kterou si rozumíme. Když mě někdo potká, asi by ho nenapadlo, že jsem kdy měl problém vůbec s někým mluvit.
Jenže některé věci z dětství se vás drží déle, než byste čekali.
Jako malý jsem byl hodně stydlivý. Ne tak, jak bývají děti běžně – že se schovají za mámu nebo nechtějí odpovídat cizím. U mě to bylo silnější. Když jsem měl mluvit s někým, koho jsem neznal, začal jsem se zasekávat. Slova nešla ven, nebo šla hrozně těžko. Často jsem věděl přesně, co chci říct, ale nedokázal jsem to dostat ven tak, aby to znělo normálně.
Doma nebo ve škole to nebylo tak hrozné. Tam jsem věděl, co čekat, znal jsem lidi kolem sebe. Byl jsem spíš tichý, držel jsem se zpátky, ale fungoval jsem normálně. Horší to bylo ve chvíli, kdy jsem měl něco říct cizímu člověku.
Pamatuju si třeba návštěvy u doktora. Stačilo, aby se mě na něco zeptal, a já věděl, že to přijde. V hlavě jsem měl odpověď, ale pusa ji prostě nechtěla pustit ven. Začal jsem koktat, zadrhávat se, někdy jsem radši neřekl nic a jen pokrčil rameny.
Pro mě to byla vždycky hrozně nepříjemná situace. Člověk si to uvědomuje, ví, že to není „normální“, a o to víc se do toho zamotává. Čím víc jsem se snažil mluvit plynule, tím hůř to šlo.
Co bylo horší, bylo to, jak to vnímali doma.
Nevím, jestli jim to přišlo roztomilé nebo vtipné, ale často si z toho dělali srandu. Ne nějak zle, aspoň to tak brali oni. Spíš takové to „podívej, jak se zase zasekl“. Občas to napodobovali, zlehčovali to, brali to jako něco, čemu se dá zasmát.
Jenže mně to vtipné nepřišlo nikdy.
Naopak. Bylo to něco, za co jsem se styděl už tak dost. A když se tomu smáli doma, měl jsem pocit, že to ještě víc zvýrazňují. Že to není jen můj problém, ale něco, co je vidět a o čem se mluví.
Zpětně mám pocit, že mě do těch situací někdy i schválně tlačili. Třeba mě poslali něco vyřídit, i když věděli, že mi to bude nepříjemné. Nebo mě nutili mluvit s cizími lidmi, protože si mysleli, že si na to „zvyknu“.
Možná to mysleli dobře. Možná si říkali, že mě tím posílí nebo že mě z toho „dostanou“. Jenže ve mně to tehdy spíš vytvářelo ještě větší blok. Čím víc jsem měl pocit, že musím, tím víc jsem se zasekával.
Nejhorší to bylo asi v pubertě. V době, kdy člověk začne řešit, jak působí na ostatní, hlavně na holky. Já měl v hlavě pořád stejný strach – že se ztrapním, že začnu koktat, že ze mě nevyleze souvislá věta.
Takže jsem radši nemluvil.
Držel jsem se zpátky, nevyhledával situace, kde bych musel něco říkat. Navenek jsem působil jako klidný nebo uzavřený. Uvnitř to ale bylo spíš o tom, že jsem se bál. Někdy jsem si říkal, kolik věcí mi kvůli tomu uteklo.
Postupně se to začalo zlepšovat až v dospělosti. Nevím přesně kdy. Možná jak člověk začne pracovat, musí komunikovat, nemá na výběr. Možná jak přestanete řešit každé slovo a to, jak působíte.
Bylo to pomalé, nenápadné. Žádný zlom ze dne na den. Spíš postupně – jednou něco vyřídíte, pak další věc, pak zjistíte, že už nad tím tolik nepřemýšlíte.
Každopádně dneska mluvím normálně. Nemám problém něco vyřídit, zavolat, bavit se s lidmi. Když to srovnám s tím, jaký jsem byl dřív, je to úplně jiný svět.
Našel jsem si partnerku, vzali jsme se, máme děti. Život jde dál.
Jenže jedna věc zůstala.
Doma, v rodině, to pořád berou stejně jako kdysi. Občas to někdo vytáhne, připomene. Napodobí to. Zasměje se. Pro ně je to pořád taková historka z dětství. Něco, co bylo a je vlastně vtipné.
Pro mě to vtipné není ani dnes.
Není to tak, že bych se kvůli tomu hroutil nebo že by mě to úplně rozhodilo. Ale vždycky mě to píchne. Připomene mi to něco, co pro mě nebylo jednoduché. Něco, co jsem si nesl docela dlouho a co jsem si musel sám nějak srovnat.
Manželka to jednou zažila na vlastní oči. Seděli jsme s rodinou a zase přišla ta „sranda“. Ona se na mě podívala a pak na ně a bylo vidět, že jí to není příjemné.
Později mi říkala, že měla chuť se ozvat. Říct jim, ať toho nechají, jestli nechápou, co to ve mně vyvolává.
Jenže já vím, že oni to nechápou.
Ne proto, že by byli zlí. Prostě to nikdy neprožili. Pro ně to byla epizoda, pro mě něco, co mě formovalo mnohem víc, než si uvědomují.
Možná bych to měl říct napřímo. Možná bych měl dát jasně najevo, že mi to vadí. Jenže pokaždé, když nad tím přemýšlím, dojde mi, že by to stejně brali jako přehnanou reakci nebo jako něco, co zbytečně dramatizuju.
Tak to většinou nechám být.
Jen si v tu chvíli uvědomím, že i když se člověk posune dál, některé věci zůstanou někde v něm. A že někdy není nejtěžší se s nimi vyrovnat sám.
Ale vysvětlit je lidem, kteří je nikdy nezažili.
