Článek
Když jsem před lety nastoupila do firmy, vůbec by mě nenapadlo, že tam jednou prožiju tři nejdelší roky svého pracovního života. Jmenuju se Jana, je mi devětadvacet a v našem oddělení jsme bývali malý, sehraný, opravdu kamarádský tým. Všechno šlapalo: výsledky, vztahy, nálada. Po několika letech jsem byla nepsaným „mozkem i srdcem“ oddělení – ne z namyšlenosti, ale prostě proto, že mě ta práce bavila a věnovala jsem jí kus sebe.
Když se otevřela manažerská pozice, všichni, včetně mě, předpokládali, že ji dostanu. Jenže tehdy se stalo něco, co nám dodnes hlava nebere: povýšili Marcelu (37), kolegyni z úplně jiného oddělení s jiným zaměřením i způsobem práce. Tvrdili, že má „o něco lepší kvalifikaci“. Fajn, říkala jsem si, dejme tomu šanci. Třeba jen špatně působí na firemních akcích, kde jsme ji znali víceméně okrajově.
Ukázalo se, že horší začátek jsme si přát nemohli. Marcela se do vedení vrhla s vervou, ale ne tou, která motivuje. Tou druhou – která rozkope, co funguje. Začala měnit všechno: systém objednávek, naskladňování, komunikaci se zákazníky i mezi námi, dokonce i to, jak mají vypadat naše stoly. Najednou se muselo vše dělat jinak, „po jejím“. A když říkám jinak, myslím hůř.
Dovolené nám nechtěla schvalovat, nemocenské zpochybňovala, každý paragraf komentovala stylem, jako bychom jí osobně ubírali z platu. A šikana? Denní chléb. Po půl roce se náš kolektiv změnil. Z lidí, kteří se smáli i v pondělí ráno, byli unavení kolegové, kteří si dávali pozor, co řeknou. Za rok a půl jsme se jen snažili přežít.
Výsledky samozřejmě padaly. A když výsledky padají, šéfové se ptají: „Proč?“ Marcela měla vždy připravenou odpověď. Vedení prý opakovaně říkala, že jsme rozhašený tým, že prý špatně organizujeme práci… a že hlavní problém jsem já. Já, která do té doby držela oddělení pohromadě. Dozvěděli jsme se to později, náhodou. Nebyla jsem naštvaná – byla jsem zlomená.
Největší absurdita přišla, když začala mluvit o bezpečnostních štítcích, těch malých RFID nálepkách na dražší zboží. Přístup k nim jsme měly jen my dvě. Skladovala je tam, kde si sama vynutila – v polici, která k tomu absolutně nevhodná nebyla jen podle mě, ale i podle zbytku týmu. Když při inventuře neseděla čísla, okamžitě označila mě. A čím víc se ve firmě šuškalo, že vedení zvažuje, že na její místo povýší nakonec mě, tím víc přitvrzovala.
Jednoho dne na poradě předstírala, že naznačuje pouhou hypotézu, ale všichni věděli, kam míří. Řekla, že „pokud někdo neumí správně ukládat bezpečnostní štítky, zboží se může snadno ztratit“. Nahlas neřekla moje jméno. Nemusela. Nakonec mi nic konkrétního nedokázali, ale stejně mě přeřadili na nižší pozici se seškrtaným platem. Ten okamžik byl pro mě poslední. Podala jsem výpověď. A protože jsme byli opravdu tým, šli se mnou postupně všichni ostatní.
Když se to Marcela dozvěděla, byla vzteky bez sebe. Vřítila se do kanceláře jako uragán, řvala, že jsem „zrádce“, že „tohle se nedělá“ a že nám všem ukáže. Výslovně nám vyhrožovala, že nám všem během výpovědní lhůty udělá peklo, že nám „ukáže, zač je toho loket“, a že si „budeme přát, abychom odešli už včera“. Stála tam, křičela, vyhrožovala a tvářila se, jako by měla moc nás rozdrtit ještě na poslední chvíli. Jako by to snad ještě více šlo, říkala jsem si a už už jsem se chtěla začít bránit.
Ale zatímco zuřivě gestikulovala a předváděla svou poslední velkou show, položila si kabelku na polici. Na tu samou polici, kde – na její výslovné přání – byly uložené bezpečnostní štítky.
Bílá kabelka. Bílý štítek.
Když odcházela, všimla jsem si, že se jí jeden nalepil na spodní stranu. Možná jsem jí to měla říct. Možná. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky ponižování, na rozpadlý tým, na to, jak mě shodila před vedením… a jen jsem se mírně usmála.
První „pípnutí“ slyšeli lidé u vrátnice ještě ten den. Musela kabelku vysypat před několika kolegy, kteří u toho málem nevydrželi vážnost. Další dny přišly další historky. Ve firemní kuchyňce se šeptalo, že v jednom obchodě spustila alarm třikrát za sebou. V jiném ji prý požádali, aby přešla rámem několikrát, protože jim to nedávalo smysl. A tak to šlo dál – týdny.
Nevím, kdy na ten štítek přišla. A vlastně mě to ani nezajímá. Zatímco ona řešila své „pípající“ potíže, já měla plné ruce práce s něčím mnohem lepším: rozjížděla jsem malou firmu společně s bývalými kolegy. Jsme malí, ale jsme zpátky jako tým. Jako předtím. Bez křiku, bez ponižování, bez té zvláštní chuti strachu, kterou Marcela roky šířila kolem sebe.
Někdy si říkám, že karma má zvláštní smysl pro humor. A někdy jí možná trochu pomůžeme.
