Článek
Byla to moje první větší služebka po dlouhé době. Konference v Turecku, všechno v jednom komplexu — hotel, sály, restaurace, lobby, kde se řešilo víc než na oficiálním programu. Ideální kombinace „networkingu“ a toho, jak ti firma řekne, že si máš užít, ale vlastně máš být pořád k dispozici.
Přílet, transfer, všichni unavení, ale nasazení úsměvu „jo jasně, super to tu máte“. Na recepci klasický chaos: fronta, kufry, visačky, jména, kartičky, k tomu turecký čaj na uvítanou, někdo už navazuje byznys, někdo loví Wi-Fi. Dostala jsem kartu od pokoje, číslo, které jsem si třikrát zopakovala, a u výtahů čekal kluk z hotelu, takový ten „pikolík“, co bere hostům kufry a ukazuje cestu. Přiřadili nás do skupinek podle pater.
Se mnou do výtahu nastoupily tři kolegyně z jiné pobočky. Znalé podle jmen z emailů, osobně poprvé. Všechny tři hodně při těle, jedna fakt extrémně. Výtah byl plný — kufry, tašky, ony, ten kluk a já. Bylo nám trochu těsno, ale nic zvláštního, prostě plnej výtah po konferenci.
Vjeli jsme nahoru, někde mezi patry to cuklo a výtah se zastavil. Žádný pád, žádné drama, prostě stopka. Chvíli ticho, pak nervózní smích. Pikolík zmáčkl pár tlačítek, nic. Zkusil znovu. Pořád nic. Zvedl telefon ve výtahu, něco turecky řekl, pak zkusil dveře. Šly otevřít jen na úzkou škvíru. Viděla jsem kousek chodby, kousek světla, ale jinak nic.
„Madam, můžete?“ ukázal na mě. Byla jsem nejblíž, nejmenší, bez obřího kufru. Chvíli jsem váhala, ale v tu chvíli mi to přišlo úplně logické — prostě tam prolezu, dojdu na recepci, řeknu, že výtah stojí. Tak jsem se protáhla ven. Nebylo to úplně elegantní, ale šlo to. Z druhé strany jsem ještě slyšela trochu nervózní vtípek jedné kolegyně, něco jako „hlavně ať to není kvůli nám“. Brala jsem to jako humor z nervů.
Sešla jsem po schodech do lobby, došla na recepci a normálně řekla, co se stalo: že je výtah zaseknutý, uvnitř kolegyně a hotelový personál, dveře nejdou otevřít. Recepční přikývnul, něco zakřičel na dalšího, sebrali se a šli se mnou. Za pár minut už nahoře řešili techniku, nějaké páky, klasika. Já jsem tam chvilku stála, pak mi řekli, že je to v pořádku, že si to převezmou. Otočila jsem se a šla vybalit.
Myslela jsem, že tím to končí.
Jenomže jsme byli na konferenci. Jeden hotel, jeden bar, jedna večeře, jeden drbovej prostor. Ještě ten večer jsem zaslechla první: „Prej se zaseknul výtah, protože byl přetíženej.“ Pak: „No jo, čtyři ženské najednou…“ A pak už tam zaznívala konkrétní jména. A samozřejmě se kdosi postaral dodat, že „Jana z nich byla jediná, co se ven protáhla“.
Neříkala jsem nic. Nikomu jsem to sama nevyprávěla, nikoho jsem neglosovala. Přesto jako by se to kolem mě rozlezlo. Semtam někdo utrousil: „Ty jsi byla u toho výtahu, ne?“ Někdo s úsměvem, někdo s tónem, jako kdybych byla hlavní komentátor situace.
Druhej den jsem si všimla, jak se ty tři na mě dívají. Tvrdé pohledy, uražené obličeje. Když jsem se něco u stolu smála s kolegy, jedna z nich protočila oči tak okatě, že by to bylo vidět i z druhého konce sálu. Vedle mě někdo polohlasem utrousil: „Oni si myslí, že sis z nich dělala srandu.“
Neřešila jsem to. Neměla jsem potřebu chodit za nimi a ujišťovat je, že nejsem kráva. Upřímně — zachovala jsem se normálně. Vylezla jsem první, protože mi to navrhli. Šla jsem někoho sehnat. Hotovo.
Po návratu domů mi začaly chodit jemné signály. „Hele, ty jsi musela něco říkat o tom výtahu, ony vyprávějí, jak jsi je tam ponížila,“ přišlo mi od jedné známé. Jinde jsem zaslechla verzi, že jsem „překroutila situaci“, „roztahala to po firmě“ a „dělala si z nich srandu před chlapama“. Čím míň jsem o tom mluvila, tím barvitější příběhy o mně běhaly.
Jasně, mohla jsem to jít řešit. Napsat jim, sejít se, vysvětlit. Jenže reálně? Co jim mám říct? Že jsem byla dost malá, abych se protáhla škvírou? Že jsem nikoho nejmenovala? Že jestli někdo udělal hloupý fór o přetíženém výtahu, nebyla jsem to já?
V konečném důsledku jsem byla jen ta, co byla u špatné situace první v řadě. Ta, u které se spojilo pár detailů, které zapadly do pohodlného příběhu: ony tlusté, já „ta hubená“, výtah, škvíra, drby. Hotový scénář.
Mrzelo mě to. Ne proto, že bych se cítila vinna. Ale proto, jak rychle si lidi vyberou verzi, která se jim hodí. Stačí náznak, poloinformace, trochu jejich vlastního studu a je hotovo. Z dobré vůle vylezeš z výtahu, pomůžeš, a o týden později jsi pro ně mrcha, co je ponížila.
Tak jsem si z toho vzala jen jedno: příště si dobře rozmyslím, kam lezu a komu co zachraňuju. Ne proto, že bych nechtěla pomoct. Ale protože ne každý zvládne pravdu o tom, co se stalo — a tak si radši vyrobí verzi, kde jsi viník ty.
