Článek
Mluvili jsme spolu celé měsíce. Psali jsme si přes aplikaci, pak přešli na zprávy, nakonec i na dlouhé hovory. Každý večer jsme končili slovy „dobrou noc“, a i když jsme se ještě neviděli, měla jsem pocit, že ho znám.
Byl vtipný, pozorný, uměl poslouchat. Když mluvil o své práci, o hudbě nebo o psech, měl v hlase ten klid, který ve mně vzbuzoval důvěru. Byla jsem po rozchodu a dlouho jsem se necítila tak nadšená.
Na první schůzku jsme se domluvili v malé italské restauraci v centru. Pamatuju si, že jsem se připravovala víc než obvykle – ne kvůli tomu, abych vypadala dokonale, ale protože jsem chtěla, aby se to povedlo. Na sebe jsem si vzala obyčejné šaty, které mám ráda, vlasy jsem si nechala volně a v duchu si opakovala: Buď sama sebou.
Když jsem ho uviděla poprvé, zasmála jsem se. Vypadal přesně tak, jak na fotkách – možná jen trochu nervóznější. Objali jsme se a šli dovnitř. Večeře byla skvělá. Mluvili jsme o všem – o dětských trapasech, o filmech, o tom, proč se oba bojíme závazků. Smáli jsme se tolik, že číšník musel dvakrát přijít s dotazem, jestli už jsme připraveni objednat dezert.
Když jsem si od něj brala poslední kousek pizzy, napadlo mě, že by to mohl být začátek něčeho pěkného. Všechno působilo přirozeně, nenuceně.
A pak přišel konec večera.
Zaplatil účet, já vytáhla peněženku a trvala na tom, že se podělíme napůl – ne z principu, ale protože jsem chtěla, aby to bylo fér. On se usmál, přikývl a chvíli bylo ticho. Venku mrholilo, okna restaurace se leskla od světla lamp.
Když jsme vstali, naklonil se ke mně. Na okamžik jsem si myslela, že mě chce políbit. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, jak se všechno kolem na vteřinu zastavilo.
A pak mi zašeptal do ucha:
„Myslím, že bys byla hezčí, kdybys zhubla deset kilo.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla.
Zamrkala jsem, couvla o krok a podívala se na něj. Vypadal naprosto klidně. Jako by právě řekl něco neutrálního, skoro laskavého.
Cítila jsem, jak se ve mně všechno sevřelo – ne vztekem, ale studem. Studem, který nepatřil mně, ale přesto se usadil někde hluboko pod kůží.
Usmála jsem se. Ne proto, že bych chtěla, ale protože to bylo jediné, co jsem v tu chvíli dokázala udělat.
„Jo, možná,“ odpověděla jsem klidně. Vzala jsem si kabát, zaplatila svůj díl a vyšla ven.
On tam ještě chvíli stál, možná čekal, že se otočím, možná chtěl něco dodat. Ale já jsem se už neohlédla.
Doma jsem seděla na gauči, rozpuštěné vlasy, make-up rozmazaný deštěm, a přemýšlela. Ne o něm, ale o tom, jak snadno může jedna věta změnit všechno. Jak dokáže smazat týdny psaní, všechny vtipy, všechny hezké chvíle.
Jedna věta, která ti vezme iluzi, že tě někdo vidí takovou, jaká jsi.
Druhý den mi napsal:
„Měl jsem fajn večer. Doufám, že se uvidíme znovu.“
Napsala jsem:
„Já ne.“
A smazala konverzaci.
Od té doby, kdykoli slyším, že někdo říká „muži jsou jen upřímní“, mám chuť se pousmát. Protože upřímnost bez empatie není pravda – je to jen necitlivost převlečená za názor.
