Článek
S Kamilem jsme byli spolu dvanáct let. Dvanáct let společných snídaní, návratů z práce, svátků u jeho matky i u mých tetiček. Dvanáct let, které začaly jiskrou a vášní a skončily… ani nevím čím. Tichem? Lhostejností? V našem bytě jsem si připadala jako v pronajatém pokoji. Jako bychom byli jen nájemníci, kteří se míjejí v kuchyni a vymění si jen stručné: „kup chleba“ nebo „pes je nemocný“.
On dokázal strávit celý večer se sluchátky na uších, přilepený k monitoru, aniž by se zeptal, jak se cítím. Já jsem se učila přežít. Jen občas, když jsem se vracela do prázdného bytu, cítila jsem knedlík v krku. Vždyť dřív to bylo dobré. Říkal, že jsem jeho celý svět, plánovali jsme děti.
V prosinci řekl něco nečekaného. Že možná ještě není všechno ztracené. Že se blíží Nový rok a to je ideální chvíle, abychom to zkusili ještě jednou. Opravdově. Bez přetvářky.
– Řekněme si dnes pravdu. Úplně všechno. A od zítřka začneme znovu – řekl večer 31. prosince s pohárem v ruce.
Pocítila jsem lehké bodnutí neklidu, ale také naděje. Možná to stojí za to. Možná to opravdu něco změní.
– Dobře – odpověděla jsem a posadila se naproti němu. – Ale úplně všechno, Kamile. Bez příkras.
Neměla jsem tušení, že to nebude žádný začátek. Ale konec.
Přiznal něco překvapivého
Seděli jsme naproti sobě. On naléval víno, já si hrála se snubním prstenem na prstu. Cítila jsem napětí, ale také tichou úlevu – možná konečně vytáhneme všechny ty špinavosti na stůl a budeme s tím něco dělat.
– Julie… miluju tě. Opravdu – začal a já cítila, jak se mi srdce svírá. – Ale musím ti něco říct. Pamatuješ si to období, kdy to mezi námi bylo opravdu špatné? Kdy jsme spolu nemluvili celé týdny a já spal na gauči?
Neodpověděla jsem. Jen jsem se na něj dívala.
– Podvedl jsem tě.
Měla jsem pocit, že se zastavil svět. Že v místnosti náhle ochladlo. Víno přestalo chutnat, ruce mi ztuhly. A on mluvil dál. Klidně. S úlevou.
– Bylo to jen jednou. Jen jednou. S kolegyní z práce. Pili jsme po firemním setkání. Bylo mi zle, cítil jsem se sám. Potřeboval jsem blízkost. Ale od té doby vím, že ty jsi pro mě nejdůležitější. Nechci nic jiného. Jen tebe. Nás.
Díval se na mě s očekáváním, jako by tohle přiznání mělo něco napravit.
– Děkuju, že jsi mi to řekl – odpověděla jsem tiše.
Nevím, kdo byl ten člověk přede mnou. Jen jsem se usmála. Uvnitř už ale bylo ticho a prázdno.
Začala jsem se bouřit
Nemohla jsem spát. Ležela jsem a poslouchala jeho klidný dech. Jak může po něčem takovém spát takhle klidně?
On si ulevil. A já? Co s tím mám dělat? Odpustit? Milovat ho dál? Ten nový začátek byl jen jeho. Já chci svůj.
Poprvé jsem cítila, že mám nad sebou kontrolu.
Myslela jsem jen na jedno
Ráno jsem vstala první. Oblékla jsem si svetr a šla do kuchyně. Udělala jsem kávu a snídani. Rituály, které držely náš vztah pohromadě.
Kamil přišel chvíli poté, rozcuchaný a usměvavý.
– Dobré ráno. Voní to skvěle – řekl.
Seděli jsme u stolu a mluvili o ničem. Jenže ve mně už bylo něco jinak.
– Děkuju, že jsi byl upřímný – řekla jsem.
– Udělal jsem chybu, ale už nikdy – odpověděl a chytil mě za ruku. – Miluju tě.
Kývla jsem. Ale už jsem to slovo „miluju“ neslyšela.
V hlavě jsem měla jen jediné: když mohl on, můžu i já.
Jen jsem vyrovnala účty
– Pojedu dneska za kamarádkou – řekla jsem a oblékla si kabát.
Kamil přikývl, ani se na mně pořádně nepodíval, pohled upřený na mobil.
A když se taxikář zeptal, kam pojedeme. Řekla jsem jinou adresu.
Tohle rozhodnutí se ve mně rodilo dlouho. Chtěla jsem svůj vlastní nový začátek.
Otevřel mi dveře Kryštof. Díval se na mě tak, jako už dlouho nikdo.
– Nechci nic vysvětlovat – řekla jsem. – Dnes chci být jen s tebou.
A on jen přikývl a ustoupil, aby mně nechal projít dovnitř.
V té chvíli jsem necítila vinu. Jen to, že zase patřím sama sobě.
Nový rok jsem začala změnou
Večer jsem se vrátila domů. Kamil zrovna vařil. Voněl celý byt. Jeho oblíbené jídlo, z doby, kdy jsme se ještě milovali.
– Jak bylo u Zuzky? – zeptal se.
– Dobře. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu.
Mluvili jsme, jedli, pili víno. O půlnoci mě políbil do čela a zašeptal: „Na nové začátky.“
Já mu nic neřekla.
Možná mu to nikdy neřeknu.
Možná takhle bude náš vztah vypadat – dva lidé u jednoho stolu, každý se svým tajemstvím.
Ale ten nový začátek je teď můj.
Zůstala jsem v tom napětí
Kamil si myslí, že tím, že přiznal pravdu, náš vztah zachránil.
Jenže tíha se jen přesunula.
Já mu to ještě neřekla. A možná ani nemusím.
Od té chvíle už nejsem stejná žena. Ten nový začátek bude jen můj i kdyby měl nakonec být bez něj.
