Článek
Když jsme zakládali firmu, byli jsme dva. Já a kamarád z vysoké. Oba plní ideálů, nadšení, plánů a velkých slov o tom, jak to jednou dotáhneme. Znáš to — papír snese všechno a podnikatelské sny taky. Jenže sny jsou jedna věc. Realita druhá.
Začátky byly tvrdé. Zakázky nikde, telefony nezvonily, Excel prázdný a účty naopak plné červených čísel. Seděli jsme v poloprázdné kanceláři nad starým notebookem a tvářili se, že pracujeme, i když nebylo pro koho. Někdy jsme si připadali spíš jako dva kluci, kteří si hrají na firmu, než jako skuteční podnikatelé. A já pořád věřil, že se to jednou zlomí. Že jednou budeme ti, kdo se tomu smějí a vzpomínají na těžký start.
On moc ne.
Každý měsíc byl nervóznější, čím dál častěji říkal, že „tohle nemá smysl“, že „to nepůjde“, že „bychom měli být radši normální zaměstnanci jako všichni ostatní“. Přestal věřit ne jen v projekt — přestal věřit i sám sobě. A když člověk přestane věřit, nevydrží ani držet volant, natož řídit firmu.
Po půl roce to zabalil. Řekl to tónem, kterým se oznamují rozchody, u kterých se předstírá „zůstaneme přátelé“.
„Hele, já na to nemám. Vrátím se do práce. Držím ti palce.“
A odešel.
Já jsem zůstal.
Najednou ticho. Žádné „to dáme“, žádné společné brainstormingy, žádná druhá hlava u stolu. Jen já, prázdná kancelář a pocit, že buď prokážu, že jsem nebyl blázen — nebo se definitivně stanu jedním.
Nebyl to hrdinský moment — spíš panika střídající se s tvrdohlavostí. Rozhodl jsem se vydržet. Ne protože jsem si byl jistý úspěchem. Ale protože jsem měl pocit, že si to dlužím. Sobě. Té myšlence. Té práci, která zatím neměla výsledky, ale měla potenciál.
A možná upřímně — ani jsem nevěděl, co jiného dělat. Nebyla to jen odvaha. Byl to i fakt, že jsem už byl příliš daleko, než abych se dokázal otočit. Když člověk spálí mosty, nemůže se pak rozmyslet, že se vlastně chtěl vrátit. A hlavně — možná jsem se bál víc návratu než selhání. Návratu k normálu. K šéfovi. K výplatní pásce, kde někoho jiného zajímá, co jsi dělal. Tahle myšlenka mě děsila víc než prázdný účet.
Byly dny, kdy jsem se díval do stropu a ptal se sám sebe, jestli nejsem jen tvrdohlavý blbec. Někdy jsem si říkal, že kdyby existovala hotline „pro ty, co zůstali ve startupu sami a neví, jestli už nejsou mimo“, volal bych tam každý večer. Dny, kdy jsem chtěl notebook zavřít a jít si najít normální práci. Jenže jsem nemohl. Částečně z hrdosti, částečně ze strachu, že kdybych to vzdal teď, všechno to trápení bude bez pointy. A trochu i ze zoufalství. Někdy nevytrváš proto, že věříš. Vytrváš proto, že jsi zašel tak daleko, že návrat by bolel víc než cesta dopředu.
Vzít si půjčku byl nejhorší pocit v životě. Podepisoval jsem s rukama, které se třásly. Říkal jsem si: co když tohle není odvaha, ale čistá naivita? Dny nejistoty. Noci u počítače. Telefonáty, co nikdo nezvedal. A ten tlak, kdy víš, že nemáš plán B. Všichni rádi mluví o víře v sebe. Ale nikdo neříká, jak někdy ta víra vypadá — jako když sedíš v noci v mikině u studeného kafe a jen doufáš, že ráno nepřijde e-mail, který tě pohřbí.
A pak se to jednou otočilo. Pomalu. První zakázka. Pak další. První velký klient. A potom už ne jen přežívání — růst. Ne zázrak. Dřina. Nervy. A trocha štěstí, které by nikdy nepřišlo, kdybych to vzdal tehdy, kdy on odešel.
A pak mi po letech napsal.
„Hele, kámo, vidím, že ti to jede. Možná bychom to mohli zase rozjet spolu. Přidám se zpátky. Jako dřív.“
Jako dřív?
Dřív byl on pryč a já sám. Dřív já riskoval, on volil jistotu. Dřív on couvl, já zůstal stát.
Ne. Dřív skončilo.
Řekl jsem mu to narovinu. Že si toho vážím, že mu přeju úspěch, ale že tahle cesta je moje. Kdo odejde v bouři, nemůže čekat, že se vrátí, když je po dešti.
A on to nevzal tiše.
Od té doby občas slyším, jak jsem ho „vyšachoval“, jak „jsme byli domluvení“, jak „jsem ho zradil“. Lidi umí přepsat historii, jakmile se jim nehodí originál.
V jeho verzi jsem ten špatný. V jeho verzi měl být návrat automatický, podíl samozřejmý, poděkování povinné.
Jenže svět takhle nefunguje. Ani přátelství. A už vůbec ne firma.
Nevadí.
Úspěch má krátkou paměť. Ale svědomí ne.
Já vím, kdo tam seděl u počítače, když ostatní spali.
Kdo se zadlužil, když ostatní couvli.
Kdo zůstal, i když i optimismus odešel.
A když dnes někdo šeptá, jak jsem se zachoval? Ať šeptá.
