Článek
Mám kamarádku. Krásnou. Takový ten typ ženy, kterou si všimneš, i když jen vejde do místnosti a posadí se. Nic nepředstírá, žádné přehnané pózy. Sportovní postava, zdravé sebevědomí, chytrá, vtipná, cestuje, má vlastní byt, vlastní peníze. Ženská, o které bys čekal, že má kolem sebe frontu chlapů, ze které si vybírá.
Jenže Iveta chodí jen se ženatými. Ne náhodou. Ne omylem. Byl to vzorec dávno předtím, než to sama přiznala.
Seděly jsme spolu ve vinárně, dvě skleničky, tlumené světlo, tichá hudba. Nebyl to žádný dramatický večer. Jen normální středa. Já se zeptala prostě: „A proč vždycky ženatí?“ Iveta se tomu jen zasmála, srkla víno a řekla: „Holka… normální chlapi jsou unavení. Buď hledají mámu, nebo trenérku života, nebo si hrajou na buddhisty s traumatem z bývalky.“
Pak si přisunula skleničku blíž, jako by přepínala do režimu „upřímněji“: „Ženatej ví, jak funguje vztah. Už si na něm někdo prorazil lak. A já nemusím být ta, co mu pere fusekle. Už je prověřenej. A když přijde, je to vypnutý svět. Žádné kecy typu ‚tak kdy spolu budeme bydlet‘ nebo ‚jaký máš plán do budoucna‘. Tohle je… lehký. A jo, trochu zakázaný. Ten adrenalin, to, že víš, že nejsi jeho rutina, ale útěk. Baví mě to.“
„A není ti někdy trapně?“ zkusila jsem opatrně. Jen proto, že jsem to potřebovala pochopit.
„Trapně mi bylo, když mi bylo dvacet a čekala jsem na zprávu týpka, co ani nevěděl, co chce,“ odpověděla. „Teď mi nikdo neříká ‚musíme si promluvit‘. Nikdo na mě nekouká, jestli mám náladu se bavit o hypotéce. Podívej se kolem — půlka holek se drží chlapů jak madla v metru, jen aby nebyly samy. Já sama být umím.“
Pak se usmála trochu jiným způsobem, tišším: „A navíc — je v tom něco, co nezažiješ s ‚volným‘ chlapem. Nejde o drama, jde o to napětí. O to, že to není obyčejný. Ne že bych si hrála na femme fatale. Jen… ráda vím, že nemusím nic. A že on nemůže všechno.“
Podívala se do skleničky a dodala: „A klid. Ten hlavně. Když zavře dveře, nejsem sama proto, že mě někdo opustil. Jsem sama proto, že jsem si to vybrala. Je v tom rozdíl.“
Jenže čas je neúprosný pozorovatel. Vidím, jak se občas zarazí, když projde kolem někdo s kočárkem. Jak na chvíli ztichne, když v restauraci sedí rodina a dítě pověsí ruce kolem krku tátovi. Jak vysloví „mně to tak sedí“, ale oči na vteřinu zjemní.
Jednou jsem se zeptala trochu přímo: „A co když jednou potkáš někoho, kdo by fakt mohl být tvůj?“
„Možná ho pošlu do háje,“ řekla. „Možná už neumím jinak. A možná to ani nechci. Teď mám klid. Teď mám kontrolu.“
Přikývla jsem. Chápu ji. Každý máme svoje zdi a svoje důvody, proč je držíme.
Zatím to funguje. Je to její hra, její tempo, její pravidla. Ale někdy, když ji vidím odcházet z té vinárny do tichého bytu, v krásném kabátu, sebevědomě, ale sama… říkám si, že teď je to vzrušení a svoboda.
A za pár let? Těžko říct. Možná bude pořád spokojená.
A možná zjistí, že některé věci jsou zábavné, dokud nepřijde moment, kdy by bylo fajn mít vedle sebe někoho ne proto, že může přijít, ale proto, že patří domů.
