Článek
Odjakživa jsem instalatér a celý můj život voní po mědi, tavidle a mokrém betonu. Instalace, potrubí, topení, odpady – to je svět, ve kterém jsem vyrostl. Můj táta byl instalatér, děda taky. Od malička jsem měl ruce od mědi a kolena od montérek. A nikdy mi to nepřišlo málo. Naopak – byl jsem na to hrdý.
Firmu jsem budoval třicet let. Od promrzlých zim na rozestavěných domech, od staré dodávky bez klimatizace až po malou, ale poctivou partu lidí, na kterou jsem se mohl spolehnout. Vydřel jsem si pověst, kterou jsem si nevyjednal penězi, ale léty práce. Propocenými tričky, víkendy na stavbách, telefonem přilepeným k uchu i o Vánocích, když někomu prasklo topení.
Nikdy jsem si nestěžoval. Ta práce mi dávala smysl. Upřímně jsem věřil, že jednou dá smysl i mému synovi. Že tohle je ta naše rodinná štafeta – poctivost, práce, řemeslo, předávání něčeho skutečného.
Tomáš… od malička jsem v něm viděl pokračování.
Vzal jsem ho poprvé na stavbu, když mu bylo osm. Měl malou pracovní vestu, vlastní plastové kladivo. Byl pyšný. Já taky. Říkal doma, že jednou bude jako táta. A já měl slzy v očích, když mi donesl obrázek, na kterém jsme byli my dva a pod námi velkými písmeny napsáno: „TÁTA A TOM – INSTALATÉŘI“.
Jenže roky běžely a jako by se něco zlomilo.
Na základce už nechtěl chodit do dílny. Na střední začal mluvit o „velkém světě“, manažerském platu, marketingu. Najednou byly montérky trapné, ruce špinavé od práce prý „symbolem toho, kdo to nikam nedotáhl“ – jeho slova.
A pak mi jednoho dne řekl přímo:
„Tati, já nechci být instalatér. To je dneska trapný. Já chci něco víc.“
Něco víc.
Jako bych celý život makal na něčem, co pro něj nemá hodnotu.
Nejde o to, že si vybral jinou cestu. To chápu. Každý má právo na svůj sen. Ale bolelo, jak málo úcty měl k tomu, co jsem celý život dělal.
Neviděl ruce, které mě zradily už v padesáti. Zablokovaná záda z těžkých kotlů. Neviděl noci, kdy jsem přepisoval faktury a on klidně spal. Neviděl, že díky těm „trapným trubkám“ měl kroužky, tábory, angličtinu, brigády, auto k maturitě.
A pak přišla ta věta, kterou slyší rodič, který si uvědomí, že jeho hodnoty nezdědili:
„Táta dělá s rukama, no.“
Řekl to před kamarády. Takovým tónem, který člověka neřízne nožem – ale přímo do srdce.
Dnes studuje business a marketing. Sedí v klimatizované kanceláři, nosí košili, má notebook, který stojí víc než moje první auto. A já… já ho mám pořád rád. Ale když mi vypráví o firemních strategických poradách a tváří se, jako by objevil Ameriku, někdy mám chuť mu připomenout, že bez chlapů jako já by mu nefungovala ani toaleta v té jeho kanceláři.
Firma jede dál, ale už vím, že ji nepřevezme. A tak stojím před otázkou, kterou jsem si nikdy nemyslel, že budu řešit: co s něčím, co jsem celý život dřel vlastníma rukama, budoval krok za krokem, a doufal, že to jednou ponese dál rodina?
Možná prodám. Možná předám klukovi z party, který si práce váží. A možná to bude ironie života – že cizí člověk ocení něco, co vlastní syn nevidí.
Ten obrázek „Táta a Tom – Instalateři“ mám dodnes schovaný v šuplíku. Občas ho najdu. Píchne to. Ne kvůli tomu, že syn má jinou cestu. Ale kvůli tomu, že moje cesta mu přišla málo.
Dnes už vím, že řemeslo není ostuda.
Ostuda je zapomenout, odkud jsem.
A taky vím, že největší láska rodiče někdy není v tom, udržet dítě ve vlastních stopách, ale pustit ho jinam… i když to člověka roztrhne napůl.
Ale pravda je taková – i kdyby Tom jednou řídil obří firmu a já pořád tahal hadice do sklepa, pořád budu ten samý táta, který mu kdysi držel plastové kladivo a věřil, že půjdeme tou cestou spolu.
Možná nepůjdeme.
Možná už nejdeme dávno.
Ale já jsem své řemeslo nikdy nezradil. A doufám, že jednou, až bude opravovat protékající baterii ve svém krásném bytě… vzpomene si, kdo ho naučil držet klíč.
A že mě v tu chvíli aspoň malinko pochopí.
