Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že jedno zvíře a prosba o malou laskavost dokáže rozbít rodinu. A přitom to všechno začalo tak nevinně.
Byla jsem tehdy studentka na vysoké. Studovala jsem, brigádničila v kavárně, žila z mála, ale byla jsem spokojená. Jednoho večera, když jsem šla z práce, jsem za domem slyšela slabé mňoukání. Našla jsem tam malé, promrzlé kotě – celé špinavé a třesoucí se. Vzala jsem ho k sobě. Původně jsem si říkala, že ho jen vykoupu, nakrmím a zkusím najít nový domov. Ale už po pár dnech jsem věděla, že zůstane; láska na celý život.
Dala jsem jí jméno Mína. Byla maličká, slabá, ale houževnatá. Každé ráno mě budila tím, že mi lehla na prsa a tiše předla. Během roku vyrostla v krásnou, klidnou kočku, a stala se pro mě něčím víc než jen zvířetem – byla moje rodina, můj klid.
Moje sestřenice Klára mě často navštěvovala. Měla Mínu ráda, vždycky si s ní hrála, fotila ji a říkala, že by takovou taky chtěla. Jenže její mamka má silnou alergii, takže to nepřipadalo v úvahu. Když jsem pak dostala nabídku krátké stáže – jen na pár dní mimo domov – napadlo mě, že by se o Mínu mohla zatím postarat právě Klára. Byla nadšená. Věřila jsem jí – vždyť jsme si byly blízké jako sestry.
Stáž trvala jen pár dní. Volaly jsme si, psaly jsme si, všechno vypadalo v pořádku. Ale když jsem se vrátila, Mína nikde nebyla. Klára mi jen suše oznámila, že si ji nechala, protože „se u ní má lépe“. Prý je zvyklá, že tam má víc prostoru, a že by pro ni bylo kruté ji „zase trhat od rodiny“.
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Ale pak jsem viděla její matku, jak stojí za ní a přikyvuje. Řekly mi, že se o ni staraly s láskou, že já jsem pořád někde pryč, a že si Mínu zaslouží víc. Dokonce prohlásily, že její máma si „na alergii zvykne“ a že když bude brát prášky, zvládne to. V tu chvíli mi došlo, že to myslí vážně.
Snažila jsem se s nimi mluvit klidně, prosila jsem je, vysvětlovala, že Mína je moje, že ji mám od kotěte, miluji ji nade vše, že do ní dávám všechen čas i peníze, které mám. Jenže jsem narazila na zeď. Vysmály se mi. Klára mi řekla, že „zvíře není věc“ a že by bylo neetické jí ho vzít, když „si na ni zvykla“.
Pár dní jsem brečela. Nedokázala jsem se soustředit na školu ani práci. Pak jsem si vzpomněla, že mají klíče od mého bytu, a já od nich – dávali jsme si je dřív, kdyby se něco stalo. Byli zrovna na chalupě. Tak jsem tam šla. Odemkla, vešla dovnitř a Mína byla hned u dveří. Přiběhla, mňoukala, skákala mi do náruče. V tu chvíli jsem věděla, že dělám správnou věc. Vzala jsem ji domů.
Jenže klid netrval dlouho. Jakmile se vrátili, začalo peklo. Volali mým rodičům, křičeli do telefonu, že jsem „vnikla na cizí pozemek“, že je to „krádež“ a že „to budou řešit právně“. Rozšířili po rodině historky, že jsem Mínu zanedbávala, že jsem ji nechala o samotě, že jsem nezodpovědná. Někteří příbuzní se se mnou od té doby nebaví.
Žiju teď s neustálým strachem, že se jednoho dne objeví u dveří, nebo že Mínu vezmou, když nebudu doma. Mám ji očipovanou, mám fotky, účty od veterináře, všechno – ale i tak mě to nahlodává. Místo rodiny mám teď ticho. Jen já a Mína. A přestože mě to bolí, nelituju. Protože vím, že jsem ji zachránila dvakrát – poprvé z ulice, podruhé z rukou lidí, kteří nerozumí, co znamená láska ke zvířeti.
Možná se jednou všechno uklidní. Možná ne. Ale když se večer Mína stočí vedle mě a tiše přede, vím, že i kdyby mě to stálo všechny příbuzné, tohle malé teplé klubíčko za to stálo.
