Článek
Pracuju v klasickém open space. Jeden velký prostor, řady stolů, monitory vedle sebe, klávesnice, telefonáty, šustění papírů, kávovar v rohu. Kdo v tom někdy seděl, ví, že dobrá atmosféra je půl práce. A špatná… ta se nedá ignorovat, ani když si vezmeš sluchátka.
U nás v kanceláři pracují dvě kolegyně. Říkejme jim třeba Jana a Petra. Jsou tu roky. Byly tu ještě dávno předtím, než odešly na mateřskou, pak se obě vrátily a bez větších problémů pokračovaly v práci. Zkušené, orientované, znají procesy, klienty, interní věci. Pracovně jim nejde skoro nic vytknout.
Jenže.
Každý si občas zanadává. To je normální. Klient něco zkazí, systém spadne, nadřízený přijde s nesmyslným požadavkem. Člověk si uleví, zakroutí hlavou a jede dál. Jenže Jana s Petrou to měly jako životní styl. Ony nenadávaly občas. Ony nadávaly pořád. Nepřetržitě. Jakmile otevřely pusu, šlo ven něco negativního.
Přijdou v osm. Zapnou počítač. Otevřou e-mail. A už je problém. Špatně formulovaný dotaz. Klient, který „zase neví, co chce“. Kolega, co „to mohl udělat líp“. Systém, který „je úplně k ničemu“. A takhle od první minuty dne.
Nešlo to přeslechnout. A hlavně – nešlo si na to zvyknout.
Postupně se to začalo podepisovat na všech kolem. Lidi byli podráždění, unavení dřív, než přišlo poledne. Někteří chodili do práce s pocitem, že je čeká další den plný cizího vzteku. I když ses snažil soustředit na vlastní úkoly, mozek pořád registroval jejich komentáře. Bylo to jako šum, který ti leze pod kůži.
Viděl jsem kolegy, jak si dávají sluchátka jen proto, aby je neslyšeli. Jak si berou víc pauz. Jak radši jdou pracovat do zasedačky nebo z domu, jen aby měli klid. Někteří si stěžovali, že jsou po práci víc vyčerpaní než dřív, aniž by měli objektivně víc práce. Ta únava byla psychická.
Obě seděly v jiné části kanceláře, takže otravovaly své okolí zvlášť. Každá měla kolem sebe „okruh obětí“. Ale nejhorší to bylo, když se potkaly. Třeba u kávovaru, na chodbě nebo cestou z porady. To se okamžitě rozjely. Jedna začala nadávat a druhá se přidala, ještě to přiživila. Navzájem se hecovaly, přeháněly, stupňovaly tón.
Bylo úplně jedno, jestli někdo kolem měl dobrou náladu nebo se mu zrovna něco povedlo. Stačilo pár minut jejich dialogu a atmosféra byla pryč. Doslova energetičtí upíři. Vysávaly energii z místnosti, aniž by si to uvědomovaly. Nebo si to uvědomovaly a bylo jim to jedno.
Samozřejmě jsme o tom mluvili. Nejprve mezi sebou, potichu, u oběda nebo po práci. Pak už i otevřeněji. Někteří to zmínili nadřízenému. Ne jako stížnost ve smyslu „vyhoďte je“, spíš jako upozornění, že to má dopad na celý tým. Na pohodu, na výkon, na náladu.
Jenže co s tím? Na papíře byly v pořádku. Plnily úkoly, chodily včas, nebyly konfliktní oficiálně. Nemůžeš někoho potrestat za to, že je věčně nespokojený a hlasitě to dává najevo. Takže se nic nedělo.
Až do chvíle, kdy se změnila firemní struktura.
Jeden manažer byl přeložen jinam a jeho samostatná kancelář zůstala prázdná. Zavřené dveře. Ticho. Prostor, který byl v open space skoro luxusem. A náš šéf dostal nápad, který byl až překvapivě chytrý.
Jednoho dne oznámil, že Jana a Petra se přesouvají do té kanceláře. Podal to jako ocenění jejich dlouholeté práce, loajality a zkušeností. Jako odměnu. Něco, co si „zasloužily“.
Byly nadšené. Upřímně. Najednou nejsou v open space. Mají vlastní kancelář, dveře, soukromí. Jsou výjimečné. Bylo vidět, jak jim to dělá dobře. A my jsme jim to přáli. Fakt.
Protože my jsme byli nadšení taky.
Jakmile se za nimi zavřely dveře, kancelář se změnila. Ne dramaticky, ale citelně. Zmizel neustálý proud stížností. Zmizelo to podprahové napětí. Najednou se dalo líp dýchat. Lidi byli klidnější, soustředěnější, méně podráždění. Práce šla rychleji. Pauzy byly příjemnější.
Nikdo to nekomentoval nahlas, ale všichni to cítili. Bylo to, jako kdyby někdo stáhl hlasitost v místnosti, která byla roky příliš nahlas.
Bylo to elegantní řešení. Bez konfliktu. Bez výčitek. Bez vyhazovů. Ony dostaly „odměnu“. My jsme dostali klid.
A upřímně? Už dlouho jsem nezažil tak příjemnou atmosféru v kanceláři jako od chvíle, kdy se za těmi dveřmi zavřely jejich stížnosti.
