Článek
Mám v práci jednu kolegyni. Řekněme Veroniku. Ne proto, že bych ji chtěl pomlouvat — spíš proto, že už fakt nevím, jak její chování popsat, aniž bych si připadal jako necita.
Od začátku působila fajn. Milá, ochotná, společenská. Možná až moc společenská. Ale první týdny si člověk řekne, že je jen trochu živější typ, co rád mluví.
Jenže pak začaly ty scény.
Dokázala se rozbrečet uprostřed úplně běžného rozhovoru. Klidně během porady, když se řešil projekt. Někdo řekl, že se něco nestíhá — a ona se rozklepala, vzala telefon, začala si s ním nervózně hrát, a pak jí stekly první slzy.
„Co se děje?“ ptal se někdo vždycky.
„Nic,“ odpověděla.
„Jsi v pohodě?“
„Nechci o tom mluvit.“
A ticho.
Ticho, ve kterém se automaticky každému sevřel žaludek, protože co teď? Utěšovat? Tvářit se, že nic? Čekat, až to přejde?
Když se to stalo poprvé, bylo nám jí všem líto. Když se to stalo podruhé, mysleli jsme, že má nějaké problémy doma. Když se to stalo podesáté, začali jsme chápat, že to není náhoda — ale vzorec.
A postupně si všichni všimli detailu:
Někdy brečela přesně ve chvíli, kdy nebyla středem pozornosti.
Na poradě, kde mluvili jiní.
V kuchyňce, kde se bavil někdo z týmu.
Na obědě, když se řešilo něco, co se netýkalo jí.
Bylo to pořád stejné: mobil v ruce, zrychlené dýchání, slzy, tragický obličej… a odmítání cokoliv říct. A člověk si připadal jako idiot, protože chtěl být empatický, ale zároveň vnímal, že je to celé… nějak přehnané. A hlavně, že to nikam nevede.
Po roce už byli všichni unavení.
Přestalo se reagovat.
Ne ze zloby, ale z vyčerpání.
A právě tehdy se to začalo lámat i jinak — když lidi přestanou být soucitní, začnou být jízliví. Nejprve jen mezi sebou, šeptem. Pak otevřeněji. A Veronika si začala nevědomky sbírat přezdívky.
„Slzotvorka.“
„Drama button.“
„Netflix Original.“
„Paní Nic-neříkej-ale-plač.“
„Telenovela edition.“
Když se rozbrečela, kolegové si mezi sebou utrousili:
„A jedem.“
„Nový díl?“
„Kdo má dnes službu ji utěšovat?“
A pak ten nejkrutější:
„Někdo jí vypnul spotlight.“
Tvrdé? Jo. Ale když rok sleduješ stále stejnou scénu bez jakéhokoli konce, humor je často to jediné, co lidi udrží nad vodou. A Veronika sama neudělala ani krok k tomu, aby s námi mluvila normálně. Vždycky jen „nic“ a pak tichá tragédie.
Když si všimla, že v kanceláři už její taktika nefunguje, přestala. Aspoň u nás.
Jenže Veronika to nevzdala. Začala to zkoušet jinde.
Na služebkách.
Na konferencích.
Se zahraničními kolegy, kteří ji neznají.
První večer v hotelové lobby, hovor o projektu, všechno v pohodě… a najednou:
„Promiňte, já…“
Slzy.
Chvění hlasu.
Dramatická pauza.
A noví lidé samozřejmě reagují. Nevědí, že je to rutina. Nevědí, že to není poprvé. Snaží se pomoci, utěšují ji, ptají se, jestli se něco stalo.
A ona?
„Ne, nechci o tom mluvit…“
Přesně jako vždycky.
A já tam stojím, sleduju to a říkám si, že je to jako divadlo, které jsem viděl už stokrát. A zároveň je mi trapně, protože nechci být ten, kdo to vysvětluje ostatním. Něco jako:
„Jo, tohle je normální. Ona to tak má.“
Na to nemám žaludek. A ani chuť.
Jednou se mě jeden kolega z jiné pobočky po takové scéně zeptal:
„Hele, je v pořádku? Má nějaké problémy?“
A já prostě jen řekl:
„Těžko říct. U nás je tohle běžný úkaz.“
Protože to je asi jediné, co o tom upřímně jde říct.
Veronika si evidentně nese něco, co nezvládá. Nebo možná jen neumí žít bez pozornosti. Nebo obojí. Já nejsem psycholog.
Ale jedna věc je jistá: v práci už jí tyhle momenty nežereme. A ona to ví. Proto hledá nové publikum.
A já jsem jen rád, že jsem zrovna ten typ člověka, na kterém si to nikdy nezkusila.
