Článek
Když si vzpomenu na ten den, pořád mi přijde absurdní, jak rychle se z úplně nevinné debaty nad kávou stala skoro disciplinární záležitost. Bylo úterý dopoledne, stejně líné a šedé jako všechna ostatní. V kuchyňce seděla klasická sestava – Lucka, Petra, Jana a samozřejmě Marcela, která měla vždy připravený komentář ke všemu, co kdo řekne. Já jsem si míchal kafe a nijak zvlášť do hovoru nezasahoval, dokud se mě Lucka nezeptala, jak to zvládáme doma se školou a kroužky.
„Normálně,“ odpověděl jsem. „Ráno většinou vodím děti já, manželka je odpoledne vyzvedává. A nějak se střídáme, jak to zrovna jde.“
Petra se na mě podívala, jako bych řekl něco šokujícího. „Ty je vodíš ráno ty? Fakt?“
„Jo,“ zasmál jsem se. „Je to docela jednoduchý, když člověk vstane o deset minut dřív.“
„A kdo u vás vaří?“ přidala se Jana s napjatým zájmem, jako kdyby čekala velké odhalení.
„Často já,“ pokrčil jsem rameny. „Mě to baví. A když má manželka víc práce, je logický, že to vezmu na sebe.“
Nastalo ticho. Jen Lucka přikývla, jako by to bylo nejpřirozenější na světě. Ale Petra s Janou vypadaly zmateně a Marcela… ta si mě prohlížela, jako kdyby právě objevila exotický živočišný druh.
„Ty doma vaříš?“ ujistila se. „A uklízíš? Jako fakt uklízíš?“
„Ano,“ odvětil jsem už trochu podrážděně. „Uklízím, peru, vysávám, občas žehlím. Prostě běžný věci.“
„Tak to jsi buď hrozně vychovaný,“ uchechtla se Petra, „nebo…“
A Marcela dokončila: „…nebo jsi podpantoflák. Tvoje žena tě asi dost cepuje, co?“
To už mě nadzvedlo. „Ne,“ řekl jsem pomalu. „Moje žena mě necepue. Jsme dva dospělí lidi, tak děláme, co je potřeba.“
Marcela ale pokračovala, jako by mě neslyšela: „No jen počkej, až si zvykne, že všechno děláš ty. Pak bude pozdě couvnout.“
Vedle ní přikývly Jana i Petra, každá se svojí historkou o bývalém partnerovi, který nic nedělal. Chvíli jsem poslouchal, ale čím víc přidávaly, tím víc jsem cítil, jak se mi stahuje žaludek. Najednou to nebyl rozhovor – byla to lavina narážek, polovýčitek a ironických komentářů. A všechny tři, které přikládaly polínka, byly rozvedené. To samo o sobě mi nevadilo, ale vadilo mi, že svoje osobní zkušenosti tlačily na mě jako univerzální pravdu.
A pak to ze mě vypadlo.
„Hele,“ řekl jsem ostřeji, než jsem plánoval, „mě fakt baví, když se rozvedené starají o manželství někoho jiného.“
Ticho. Lucka ztuhla, Petra nasadila výraz „tohle neřekl“, Jana se zamračila a Marcela měla ve tváři čistý šok smíchaný s uražeností.
„Cože?“ vyjela Marcela. „To myslíš vážně?“
„Myslím vážně,“ odvětil jsem. „Není fér dělat ze mě podpantofláka jen proto, že doma zvládnu uvařit a postarat se o vlastní děti.“
„To byl vtip,“ ohradila se Petra.
„Jo, jasně,“ ušklíbl jsem se. „Jenomže ty ‚vtipy‘ slyším pořád. A už mě unavuje vysvětlovat, že dělám jen to, co by měl umět každej dospělý.“
Jenže to už nezajímalo nikoho. Holky se urazily. Šeptaly si mezi sebou, pomlouvaly mě pohledy a pak hromadně odešly. A já tam zůstal s prázdným hrnkem a naprostou jistotou, že tohle ještě neskončilo.
A měl jsem pravdu.
Odpoledne mi napsala šéfová, že mě chce vidět. Když jsem přišel, měla před sebou poznámky a tvář profesionálně starostlivou.
„Mluvila jsem s některými kolegyněmi,“ začala. „Cítí se dotčené tím, co jsi dnes řekl.“
„A já se nemám cítit dotčený tím, že mě nazvaly podpantoflákem?“ zeptal jsem se.
„Říkají, že to bylo myšlené jako žert.“
„Jo, to vždycky,“ opáčil jsem. „A když já jednou vrátím úder, je z toho tragédie.“
Šéfová chvíli mlčela. „Chápu, že tě to naštvalo. Ale to, co jsi řekl o rozvedených… to opravdu vyznělo tvrdě.“
Měla pravdu. Znělo. Ale slyšet to pořád dokola… že chlap, co zvládá domácnost, je podezřele „příliš hodný“… to je taky tvrdé.
Nakonec mě požádala, abych kolegyním řekl, že jsem je nechtěl osobně urazit. Souhlasil jsem, i když jsem věděl, že se jim omlouvám hlavně kvůli klidu na pracovišti, ne proto, že bych změnil názor.
Když jsem odcházel, říkal jsem si, že příště si dám mnohem větší pozor, komu v kuchyňce řeknu, že doma vařím. Ale zároveň jsem věděl, že bych neměnil. Radši budu „ten divnej chlap, co umí uklízet“, než někdo, kdo se bojí vzít do ruky hrnec, aby náhodou nevypadal moc normálně.
