Článek
Před dvěma lety jsem nastoupila do menší firmy zabývající se kyberbezpečností. Byla to pro mě velká příležitost – zajímavá práce, slušné peníze a tým plný odborníků. Jenže brzy jsem zjistila, že kolektiv je sice odborný, ale lidsky dost komplikovaný.
Byla jsem druhá žena na technické pozici. Ta první – Jana – tam už pár let „vládla“.
Na první pohled v pohodě holka: mikina, rozcuchané vlasy, bez make-upu, taková ta věčně nad věcí. Jenže když jsem se objevila já – v růžové halence, na podpatcích a s upravenými nehty – něco se v ní zlomilo.
„Ty fakt chodíš takhle do práce?“ zasmála se prvního dne. „To moc nekoresponduje s tím, jak vypadá ajťák, ne?“
„Já vím, no… ale to jsem prostě já,“ usmála jsem se. „Třeba Elle Woods z Pravé blondýnky by se mnou souhlasila.“
Místo úsměvu jsem dostala jen ironické:
„Já nejsem jako ostatní ženský.“
Tehdy jsem si myslela, že to má být kompliment sama sobě. Později mi došlo, že to byla spíš vyhlášená válka.
Když se integrace změní v ponižování
První větší firemní akce byla „teambuilding“ na chatě. Jana se chovala, jako by celou akci řídila.
„Posloucháš nějaký rock nebo metal?“ zeptala se, ukazujíc na své tričko s logem kapely.
„Jo, něco z toho mám ráda, ale poslouchám tak všechno možné.“
„Fajn. Tak mi řekni pět jejich písniček,“ ušklíbla se.
Když jsem se zarazila, rozesmála se:
„No jasně, klasika – holky, co si koupí tričko s kapelou, i když netuší, co hrajou. Že, kluci?“
Celý stůl se rozesmál. Vypadalo to jako vtip, ale já cítila, že mě chce shodit.
Pokračovala dál – testovala mě ze znalosti aut, her a dokonce i programovacích jazyků, které s mojí pozicí vůbec nesouvisely.
Když se večer rozjela párty, začalo to být horší.
„Neumíš chlastat? Dělej, dej to na ex! Co jsi to za ženskou, když ti dělá problém jeden panák?“Od té chvíle jsem si v práci držela odstup.
Šikana v elegantním obalu
Jenže Jana měla dar – uměla působit jako kamarádka, která to „myslí v legraci“.
Například mi jednou napsala, že máme „hawaijský den“ a máme přijít v květovaných šatech.
Nikdo jiný o ničem nevěděl. Jen já jsem tam druhý den stála v růžových květech uprostřed týmu v mikinách.
Nebo mi „připomněla“, že mám prý kávovar nejblíž, tak ať udělám kafe pro všechny. Když se kluci zvedli, že si ho udělají sami, zarazila je:
„Nechte ji, ať si zvykne, holky v kanceláři se přece starají o pohodlí, ne?“
Smála se, ale mě to pálilo čím dál víc.
Dno
Zlom přišel po pár měsících.
Začaly mi chodit telefonáty od cizích mužů.
„Jste to vy z toho inzerátu?“
Nechápala jsem. Po několika dnech jsem zjistila, že někdo zveřejnil můj služební telefon na erotickém portálu – s fotkou z mého pracovního profilu a textem o „vdané ženě, co hledá únik od nudného manžela“.
Zavolal si mě šéf.
„Terezo, tohle koluje po netu,“ řekl a ukázal mi vytisknutou stránku.
Když jsem do vyhledávače zadala své číslo, nenašla jsem ho nikde jinde.
„To udělal někdo odsud,“ řekla jsem tiše.
Šéf mi důvěřoval, ale doporučil pár dní práce z domova, než se věc vyřeší.
Byla jsem zoufalá – bála jsem se, že to skončí výpovědí.
Večer mi zavolal Robert, kolega z týmu:
„Terezo, vím, kdo to udělal. Byla to Jana. Znám ji dlouho, chodili jsme spolu do školy. Udělala to ze vzteku. A víš co? Ona fakt potřebuje pomoc.“
Odpustit? Neomlouvat.
Robert mi později všechno potvrdil i vedení. Jana byla přeřazena na jinou pozici a nakonec odešla.
Nezajímalo mě, jestli ji potrestali – chtěla jsem jen klid.
Dnes, když se na to dívám zpětně, chápu, že šlo o hluboký komplex. Možná ji v minulosti odstrkovali, možná se cítila méněcenná. Ale to není důvod, proč by měla ubližovat ostatním.
Tohle všechno mě naučilo jednu věc:
Nikdy nereagovat nenávistí na nenávist.
Protože člověk, který to udělá, skončí přesně tam, odkud se snaží utéct.
