Článek
Když jsme se brali, považovala jsem to za samozřejmé.
Zůstanu Novotná.
Nešlo o žádný vzdor, žádný feministický manifest. Jen jsem se tak jmenovala celý život – to jméno bylo na mých článcích, smlouvách, vizitkách. Bylo to moje.
A on to věděl. Nikdy nic nenamítal.
První měsíce po svatbě byly v pohodě.
Mluvili jsme o dovolené, o hypotéce, o tom, jak si zařídíme byt. Na svatební fotce měl ten spokojený úsměv, který jsem milovala.
A pak, jednoho večera, z ničeho nic, mezi řečí u večeře, pronesl:
„Víš, že bys měla mít moje příjmení?“
Zvedla jsem oči od talíře.
„Proč?“
„Protože jsme manželé,“ řekl s úsměvem, který se snažil znít lehce. „A lidi si myslí, že nejsme. Připadám si… nevím… divně.“
Byla jsem překvapená.
Nikdy se o tom dřív nezmínil.
Řekla jsem mu, že změna jména by mi zkomplikovala práci – psala jsem pod svým jménem už deset let. Že to není o city, ale o identitu.
Přikývl, ale bylo vidět, že ho to neuspokojilo.
A pak přišla jeho rodina.
Na návštěvě u jeho rodičů si jeho matka neodpustila poznámku:
„Všichni čekáme, kdy si vezmeš naše jméno. Je to přece projev úcty.“
Usmála jsem se a odpověděla:
„Já si myslím, že úcta se nepozná podle příjmení.“
V tu chvíli bylo v místnosti ticho. A já věděla, že jsem si právě zadělala na problém.
Od té doby se něco změnilo.
Začal mě představovat jako „paní Veselou“ – jeho příjmením.
Nejdřív jsem si myslela, že je to omyl.
Pak to udělal znovu – na jeho pracovním večírku.
„Tohle je moje žena, paní Veselá,“ řekl s úsměvem, zatímco já stála vedle něj s vizitkou, kde bylo jasně napsáno: Lenka Novotná.
Usmála jsem se, ale v břiše se mi sevřel uzel.
Když jsem ho pak po večírku konfrontovala, jen pokrčil rameny:
„Nemusíš mě opravovat před lidmi. Vypadá to blbě.“
„Blbě?“ zopakovala jsem. „Vypadá blbě, že mám svoje jméno?“
„Ne,“ řekl. „Vypadá blbě, že mě tím ponižuješ.“
A tehdy mi to došlo.
Nešlo o jméno.
Šlo o moc.
O to, že jeho pocit hodnoty závisel na tom, jestli se mu svět podřídí. I já.
Několik týdnů jsme se hádali, dohadovali, vysvětlovali.
Já mluvila o respektu, on o tradici.
Já o důvěře, on o tom, „jak to mají všichni“.
Nakonec jsem mu řekla:
„Pokud moje jméno ohrožuje tvoje mužství, pak nejde o manželství, ale o kontrolu.“
Neodpověděl. Jen se zvedl a odešel z místnosti.
Dnes jsme pořád spolu.
Venku to vypadá, že je všechno v pořádku. Ale já cítím trhlinu, která tam dřív nebyla.
A pokaždé, když mě někdo představí jako „paní Veselou“, usměju se – a dodám klidně:
„Novotná. Pořád Novotná.“
Poslední měsíce spolu mluvíme míň.
Nejsou hádky, ale ani důvěra. Občas mám pocit, že žijeme vedle sebe jen ze zvyku – on si hlídá svůj svět, já ten svůj.
A i když navenek působíme jako pár, uvnitř se pomalu vzdaluju.
Protože pochopit, že láska bez respektu nefunguje, je těžké.
Ale zůstat a dělat, že to nevidíš, je ještě těžší.
