Článek
Měli jsme mít všechno
S Danielou jsme spolu byli skoro osm let. Prošli jsme si kdečím – studiem, prvními zaměstnáními, pronájmy, dluhy i menšími krizemi. Ale pořád jsme se k sobě dokázali vracet.
Poslední rok jsme začali mluvit o svatbě. Ne nějak formálně, spíš mezi řečí, když jsme seděli u vína a plánovali budoucnost.
„Na jaře by to šlo,“ říkala Daniela a smála se. „Všechno rozkvétá, to by nám slušelo.“
Já s tím souhlasil. Měli jsme pocit, že už přišel čas posunout vztah dál.
Po všech těch letech jsme si konečně chtěli dopřát něco výjimečného – první opravdovou dovolenou u moře. Vybrali jsme si Andalusii. Slunce, moře, bílé domky a tapas bary na každém rohu.
Už měsíce předem jsme si dělali srandu, že „ve Španělsku se dělají děti jedna radost“. Smáli jsme se a těšili, že to bude naše poslední dovolená ve dvou.
Když jsme dorazili, všechno vypadalo dokonale. Hotel byl luxusní, výhled na moře dechberoucí a personál neuvěřitelně milý. Daniela byla nadšená, fotila každý detail – bazén, palmy, západy slunce.
Já si říkal, že tohle je začátek nového období našeho života.
Když tělo vypoví službu
Třetí den mě ale skolila horečka. Ráno jsem se cítil slabě, odpoledne už jsem sotva vstal z postele. Tělo bolelo, žaludek protestoval, a jedinou mou společností byla hotelová klimatizace, která vytrvale hučela.
Daniela se tvářila starostlivě, ale zároveň neklidně. Chtěla jít ven, užívat si, vidět moře. A já jí to přál.
„Běž, lásko, já to dospím,“ ujišťoval jsem ji. „Zítra mi bude líp.“
Zítra ale nebylo líp.
Ležel jsem celé dny, poslouchal zvuky zvenku – smích, hudbu, španělské rytmy – a představoval si, jak tam někde tančí, popíjí sangríu a směje se.
Večer se vracela s tvářemi rozpálenými od slunce, voněla opalovacím krémem a smála se, jak „ti animátoři jsou fakt blázni“.
Tehdy mi to znělo nevinně.
Pátý den jsem se konečně cítil natolik dobře, že jsem se rozhodl vyjít ven. Slunce pálilo, nohy se mi třásly, ale chtěl jsem ji překvapit.
Zastavil jsem se u bazénu – a uviděl ji.
Seděla na lehátku. Vedle ní stál animátor, snědý kluk s dokonalým úsměvem a uvolněným postojem, jaký mají jen ti, co žijí pro přítomnost. Drželi se za ruce a smáli se.
Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Všechno se mi rozmazalo.
Otočil jsem se a vrátil zpět na pokoj.
Neudělal jsem scénu. Jen jsem si lehl a díval se do stropu.
Ticho po bouři
Zbytek pobytu se mezi námi rozlilo zvláštní ticho. Daniela se mi vyhýbala očima, odpovídala krátce, jakoby se nemohla dočkat, až to všechno skončí.
Já jsem se snažil tvářit, že nic nevidím. Že si jen něco namlouvám.
Když jsme balili kufry, řekl jsem:
„Tak takhle jsem si naši dovolenou nepředstavoval.“
„Já taky ne,“ odpověděla prostě.
A já tehdy pochopil, že něco se nenávratně změnilo.
Po příletu domů bylo ticho ještě tíživější. Nezajímalo ji, jak mi je, ani že jsem stále slabý. Každý byl ponořený ve svém světě.
Třetí den po návratu si sedla na gauč, ruce se jí třásly.
„Libore… já se ve Španělsku zamilovala,“ řekla tiše. „Do animátora. Neplánovala jsem to. Ale cítím, že už nemůžu být s tebou.“
Znělo to jako věta z filmu, ale nebyla. Byla to realita.
Odešla ještě ten večer. Bez hádek, bez výčitek. Jen s kufrem a pohledem, který říkal všechno.
Moře, kam se jednou vrátím
První týdny byly hrozné. Přemítal jsem, jestli jsem něco udělal špatně. Jestli kdybych nebyl nemocný, kdybych byl veselejší, kdybych jí víc naslouchal…
Jenže pravda je, že když se někdo rozhodne odejít, žádné „kdyby“ nepomůže.
Dnes už to beru jako lekci.
Zdraví je křehké, vztahy taky. A i když jsem tehdy ztratil ženu, kterou jsem miloval, získal jsem něco jiného – klid.
Klid, který přichází, když se přestanete ptát „proč“ a začnete přijímat „prostě se to stalo“.
Do Španělska jsem se od té doby nevrátil. Ale vím, že jednou ano.
Ne kvůli vzpomínkám, ale kvůli sobě.
Až tam znovu půjdu, půjdu zdravý. A možná i s někým, kdo zůstane, i když mi nebude dobře.
