Článek
Byli jsme s partou na menší diskotéce. Nic velkého, jen obyčejný pátek, muzika, pití, lidi, co chtějí vypnout hlavu a pobavit se. Až na jednoho.
Ten, kterého všichni známe z klubů.
Přetlak testosteronu, nulové IQ a mikina s kapucí v kombinaci s teplákama, protože „styl“.
Od začátku na sebe upozorňoval. Ne tím, že by tančil nebo se bavil – ale strkáním do lidí, komentováním holek, a tím věčným „co čumíš?“ pokaždé, když se na něj někdo jen koutkem oka podíval. Klasika: piva víc než mozkových buněk v provozu a najednou má pocit, že je hlavní postava večera.
Chvíli jsme to ignorovali, stejně jako všichni. Však to znáš — většina lidí se nechce dostat do konfliktu s někým, kdo vypadá, že by se popral i se svým odrazem ve výloze. Barmanka si ho už několikrát měřila pohledem typu „jestli se tu něco stane, tak tohle bylo předpověditelné už od první vodky“. DJ párkrát koukl směrem k parketu, jako by doufal, že se blíží bouncer, ne refrén.
Pak začal být agresivnější. Schválně strčil do jednoho kluka, ten se slušně omluvil, ale to ho jen víc nakoplo. Začal se naparovat, vytahovat se, ruce v bok, hrdina z posilovny po třech trénincích a dvou proteinech. K tomu samozřejmě to typické“pojď ven, vyřešíme to“, které vždycky zní od někoho, kdo netuší, jak dopadají tyhle večery v reálném světě, kde neběží reklama na sportovní drink.
Vypadalo to, že to skončí rvačkou. Lidi kolem nervózní, jeden týpek už se natahoval, že zasáhne, holka vedle našeho stolu si přitáhla drink blíž, jako by si potřebovala chránit aspoň pití, když už ne klid. Jeden borec u baru dokonce vytáhl telefon — ne proto, aby volal pomoc, ale aby točil „pro jistotu“, kdyby se později hodila virální historka.
A pak přišel okamžik, který tuhle scénu poslal přímo do archivu nejkrásnějších momentů klubové karmy.
Někdo – ani nevím kdo, prostě nenápadný kluk odnikud – prošel kolem něj, jako by šel jen na záchod, a v jedné vteřině mu stáhl tepláky ke kolenům. Bez řečí, bez gest. Jen cvak-guma dolů, jdi v pokoji.
Než to ten frajer stihl vůbec pochopit, udělal krok, zakopl o vlastní tepláky a rozplácl se na zem.
Hudba jela dál. My jsme na moment přestali dýchat. A pak to přišlo – výbuch smíchu. Ten čistý, až lidi lapají po dechu. Jeden chlápek si málem vylil pivo, další upustil kelímek s vodou. Ta tichá úleva ve vzduchu se dala krájet.
Jeho sebevědomí? V tu chvíli šlo k zemi dřív než on.
Zvedl se, natáhl kalhoty, něco nesrozumitelně zamumlal a okamžitě zmizel. Žádné pózy, žádné gesto „já se vrátím“. Prostě pryč — a to rychleji, než stačil někdo stisknout nahrávání znovu.
A ten nenápadný kluk? Prošel kolem nás s výrazem „nic jsem neviděl, nic jsem neudělal“ a zase se ztratil v davu. Jen jeden kamarád si ho všiml a zvedl na něj pivo, jako tiché „respekt“. Ani se nezastavil.
A klub?
Normálně pokračoval.
Jen o jednoho „alfa“ méně.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že někdy není potřeba se prát ani moralizovat. Stačí guma v pase a rychlá ruka. Některé situace vyřeší život sám — jen jim musíš dát šanci.
