Článek
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že moje máma bude volat kartářce častěji než mně, nevěřila bych mu.
Nikdy nebyla žádná „ezoterická duše“. Maximálně si přečetla horoskop, měla doma pár barevných kamínků a říkala věci jako „on je Beran, to o něm říká všechno“. Takové ty běžné drobnosti, co člověk bere s úsměvem.
Byla rozvedená, žila sama, měla svůj rytmus. Občas s námi – se mnou a bráchou – zajela na výlet, občas k ní někdo přišel na kafe. Jednou z těch návštěv byla i její kamarádka Lenka. Vyprávěla mámě o kartářce, ke které prý šla jen ze zvědavosti, a jak to bylo neuvěřitelné. „Řekla mi úplně všechno. Minulost, vztah, práci, dokonce i to, co se teprve stane.“ Máma ji poslouchala se zaujetím. Prý že by si to taky jednou zkusila, „jen tak pro srandu“.
A pak šla.
Volala mi po první návštěvě s takovým nadšením, jaké jsem u ní už dlouho neslyšela. „Klárko, to bys nepochopila, ona fakt věděla věci, které jsem jí nemohla říct! Bylo to zvláštně uklidňující.“ Nechala jsem ji mluvit. Říkala jsem si – proč ne, trochu zábavy, trochu psychologie. Jenže to nebyla jen jednorázová zkušenost.
Začala tam chodit pravidelně. Nejprve jednou za pár měsíců, pak skoro každý týden. Objevily se i telefonáty. „Jen krátce,“ tvrdila. „Potřebuju si nechat poradit.“ Postupně se začala řídit tím, co jí kartářka řekla. „Dneska radši nikam nechoď, energie nejsou dobré.“ „Zítra se nepouštěj do hádky.“ „Ten člověk ti bere sílu.“
Z náhodných rad se stal scénář jejího života.
Brácha si z toho dělal srandu. „Hlavně ať jí ty karty někdo nezamíchá,“ říkal. Já se smála taky, ale spíš ze zoufalství. Měla jsem pocit, že nám máma pomalu mizí do světa, kde rozhoduje někdo jiný.
Zprvu to vypadalo neškodně – máma jen víc mluvila o „energii“ a „znameních“. Pak se ale začaly objevovat zrušené plány, nečekané výdaje, mlčení, když padla otázka na peníze.
Jednou jsme s bráchou přišli na oběd. Na stole svíčky, v pozadí klidná hudba. „Ticho, ještě mám hovor,“ řekla, když jsme vešli. Seděla s mobilem u ucha a něco si zapisovala do sešitu.
Po skončení nám oznámila: „Dneska mi karty řekly, že musím být sama, abych nezablokovala proces.“
Brácha protočil oči, já polkla. „Mami, co to znamená?“
„Že teď nemůžu mít kolem sebe lidi, co nevěří,“ odpověděla tiše a začala sklízet talíře, které jsme nestačili použít.
Z krátkých rad se staly závislosti. Kartářce začala posílat peníze „za energii“. O částkách se nebavila.
Když jsme se pokusili otevřeně promluvit, dopadlo to špatně.
„Vy dva to nechápete,“ zvýšila hlas. „Tohle je pro mě důležité. Vy věříte v banky a politiku, já věřím v tohle.“
Po tom rozhovoru se něco zlomilo. Volala míň, na naše návštěvy si hledala výmluvy. Pokaždé, když jsem k ní přijela, měla v bytě jiné svíčky, nové kameny, obrázky andělů. Byla klidná, ale jaksi mimo.
Zlom přišel, když mi poslala zprávu:
„Zruš ten výlet, Klárko. Dnes je ve vzduchu varování.“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Ale místo hádky jsem napsala: „Mami, mám tě ráda.“
A to byl jediný způsob, jak se k ní dalo dostat. Ne přes logiku, ale přes vztah.
S bráchou jsme se dohodli, že ji nebudeme tlačit. Jen být nablízku, čekat na chvíli, kdy se něco v ní samo zlomí. Občas se jí podaří odmlčet od kartářky na pár dní. Pak to zase sklouzne zpátky.
Nedávno jsem u ní byla na kávě. Mluvila o běžných věcech, smála se, skoro jako dřív. A pak, úplně mimoděk, řekla:
„Víš, ta paní říká, že brzy skončí jedno moje období.“
„A které?“ zeptala jsem se.
Usmála se, dlouho se dívala z okna a řekla: „To se teprve ukáže.“
Od té doby už jsme se o tom nebavily. Máma se uzavírá víc než dřív, tráví celé večery „v tichu“, jak tomu říká, a na zprávy odpovídá s odstupem. Kartářce teď volá skoro denně.
A já mám pocit, že se vzdaluje do světa, kam už za ní nedosáhnu.
Nevím, jestli se to jednou zlomí, nebo jestli v těch kartách zůstane uvězněná napořád.
Vím jen, že moje máma tam pořád někde je – schovaná pod vrstvami rad, znamení a cizího hlasu.
A že zatím se ten hlas ozývá častěji než její vlastní.
