Článek
Někdy mám pocit, že můj manžel vede doma takovou malou, soukromou reality show. Jmenuje se to „Kdo bude oblíbenější babička?“ a on je režisér, moderátor i hlavní manipulátor v jednom. A já jsem jen nechtěný divák, který se snaží udržet pohromadě zdravý rozum i rodinné vztahy.
Moje máma i moje tchyně jsou úplně normální ženské v důchodu. Mají své rituály, své koníčky, svoje bolavé kolena. A samozřejmě milují naše děti. Jenže můj muž… ten z té lásky udělal soutěž. A ony se chytily tak ochotně, až mě to začalo děsit.
Začalo to nenápadně. Jedna vzala děti na zmrzlinu, aby měla „víc času s vnoučaty“. Druhá je vzala radši na oběd a do cukrárny, protože „ať si to taky užijí“. Pak přišly malé dárky. Pak větší. A teď? Teď mi obě babičky už měsíc nenápadně posílají fotky novýho oblečení, co dětem koupily, jak s nimi byly na výletě, jak jim pořídily nový batoh, puzzle, knížky, fixy, stavebnice a kdovíco ještě.
A můj muž? Ten se tváří, že to je nejlepší věc, co ho kdy napadla.
„No tak co, aspoň je o ně postaráno. A ušetříme, ne?“ směje se.
Jenže to není sranda. Protože on to dělá vědomě.
Když moje máma jednou řekla, že nemůže hlídat, protože jde k lékaři, udělal to samé, co dělá vždycky. Zvedl telefon a zavolal své mámě. A samozřejmě před dětmi pronesl:
„No jo, babička dnes nemůže, tak zavoláme druhé, ta je vždycky spolehlivá.“
Jako by soutěžily o medaili za oddanost.
A ony… ony reagují přesně tak, jak si představuje.
Jedna si pak připadá provinile. Druhá vítězně.
Další den se role otočí.
A on si jen mne ruce, protože:
„No vidíš, aspoň neřeším, kdo má čas. Některá se vždycky chytí.“
Já jsem mu už mockrát řekla, že to není fér. Ani ke mně, ani k nim, ani k dětem.
Že z toho jednou vznikne pořádný problém.
Že z nich dělá soupeřky, ne babičky.
Vysmál se tomu.
„Prosím tě, ženský tohle řešíte, mně to přijde šikovné. Ušetříme za hračky, děti jsou spokojené, babičky mají program, všichni vyhrávají.“
Jenže čím víc se to rozjíždí, tím víc vidím, jak moc je to celé nezdravé. Děti už začínají porovnávat, kdo co koupil, kdo co dovolil. Kolikrát slyším: „Ale druhá babička by nás vzala!“ nebo „Ta druhá nám to koupila!“ A já tam stojím a dívám se na toho svého „stratega“, který jen pokrčí rameny, jako by vychovávat děti stylem „kdo dá víc“ bylo normální. Mám někdy chuť mu říct, že to není komfort, ale rozbuška — a že ji zapaluje s úsměvem na tváři.
Moje máma už dokonce šetří z důchodu, „kdyby něco potřebovaly“. Tchyně zase kupuje věci do zásoby, aby byla připravenější než ta druhá. A já vidím dvě ženy, které by se jinak chovaly úplně normálně — ale teď soutěží, protože jim to někdo chytrý nastavil jako hru.
Moje máma se mi nedávno svěřila, že má pocit, že když jednou řekne ne, přijde o „body“.
Tchyně mi mezi řečí řekla, že nechce být ta horší babička.
A děti si už pomalu zvykají, že když jednou řeknu „ne, dneska nebudeme nic kupovat“, tak je tu vždycky babička, která řekne ano.
A já? Já se dívám na svého manžela a říkám si, jestli je opravdu tak slepý, nebo tak pohodlný.
Někdy mě napadne, že by si měl uvědomit jedno:
to, co dnes považuje za „výhodné“, se mu jednou vrátí. A nebude se mu to líbit.
Až se babičky chytí, že jsou jen nástroj v jeho hře…
a až děti začnou brát dárky a výlety jako samozřejmost…
a až to celé bouchne…
já tam budu stát. Ten jediný člověk, který říkal:
„Tohle nebude dělat dobrotu.“
