Článek
Když jsem si bral Stanislavu, nikdy by mě nenapadlo, že největší třecí plochou mezi námi budou peníze. Ne proto, že by byla marnivá, to ne. Spíš proto, že má úplně jiný pohled na to, jak by měla rodina fungovat, a někdy jako by neviděla realitu, která je kolem ní. Máme spolu dvě děti – Alenu, které je šest, a tříletého Olivera. A i když je miluji nade vše, poslední rok je pro mě po finanční i psychické stránce opravdu náročný.
Oliver by mohl chodit do školky. Dokonce by tam nejspíš chodil rád. Je to společenský kluk, má rád děti, rád si povídá s každým, koho potká. Už loni nám dětská doktorka říkala, že je na školku připravený, a doporučovala, abychom ho dali alespoň na dopoledne. Jenže Stanislava nesouhlasila. Tvrdila, že Oliver je ještě moc malý, citlivý a že ho nechce „házet do systému“. Ačkoli jsem jí opakovaně říkal, že ve školce nejsou žádní dravci, ale úplně normální paní učitelky a děti, trvala si na svém. Oliver se od ní skoro nehne. Když jdu ráno do práce, vidím, jak ho vede i na úplně obyčejné pochůzky: poštu, drogerii, dokonce i do trafiky. Jako by oddělení na pár hodin bylo něco nepředstavitelného. Chápu její mateřskou lásku, ale mám pocit, že tentokrát z ní dělá vězenkyni nejen sebe, ale i jeho.
Když pak oznámila, že si prodlouží rodičovskou o celý další rok, doslova se mi udělalo úzko. Rodičovský příspěvek už skoro vyčerpaný, úspory tenké, skoro žádné. Všechno je na mých bedrech, a i když pracuji naplno, moje výplata prostě není nafukovací. Náklady na děti se zvyšují – Alena začala chodit do školy, přibyly sešity, školní obědy, družina, pomůcky. Do toho roste Oliver, potřebuje oblečení, boty, zimní kombinézu každý rok novou. Když zaplatím všechny nezbytnosti, sotva něco zůstane. Pro sebe nekupuji téměř nic. Boty nosím, dokud se nezačnou rozpadat, a džíny mám dvoje, z nichž jedny už mají vybledlou barvu a druhé jsem záplatoval, protože prodřené koleno nepůsobilo úplně reprezentativně.
Nejvíc mě ale trápí, že Stanislava jako by neviděla souvislosti. Sama se rozhodla, že nepůjde do práce, ale na nedostatek peněz si stěžuje, jako by s tím neměla nic společného. „Podívej, kam jeli zase Novotní,“ řekla jednou při večeři a ukazovala mi fotky z dovolené u moře. „To je nádhera. Ach jo, kdybychom si to mohli dovolit taky. Škoda, že nevyděláváš víc.“ Tohle mě zasáhlo víc, než bych čekal. Ne proto, že by mě srovnávala s druhými, ale proto, že si vůbec nepřipouští, že kdyby pracovala alespoň na částečný úvazek, nebyli bychom takhle na hraně.
Když jsem jednou opatrně navrhl, že by Oliverovi pobyt ve školce prospěl – že by měl kamarády, že by se naučil nové věci a ona by si mohla konečně odpočinout – reagovala téměř podrážděně. Jako bych jí chtěl vzít dítě, ne mu pomoct. „Nedám ho tam, ještě není připravený,“ prohlásila a tím byla debata u konce. Nemohl jsem říct nic, co by ji přesvědčilo. A já teď stojím v situaci, kdy nesmím říct vlastní názor bez toho, aby to nevyvolalo konflikt.
Začínám být unavený. Ne fyzicky, to ještě zvládám, ale psychicky. Jako bych pořád dokola vysvětloval něco, co druzí lidé chápou okamžitě. Kdykoli se snažím otevřít téma financí, dostanu odpověď, že „se to nějak zvládne“. Jenže to „nějak“ stojí na mně. Na mém platu, na mých přesčasech, na mých nervech. A přitom jsem byl vždycky ten, kdo podporoval její rozhodnutí být s dětmi doma tak dlouho, jak potřebuje. Jenže jsem si myslel, že se rozhodne realisticky, ne podle pocitů.
Přesto ji mám rád. Jen mám někdy pocit, že žijeme každý v jiném světě. Já v tom, kde se počítají výdaje, kde se přemýšlí dopředu, kde je potřeba trochu plánovat. Ona ve světě, kde je nejdůležitější být s dětmi, chránit je a doufat, že všechno ostatní se nějak vyřeší samo. Doufám, že časem pochopí, že rodina potřebuje nejen lásku, ale i stabilitu. A že Oliverovi neublíží, když půjde do školky – naopak. Možná to jednou uvidí. A já doufám, že až ten den přijde, nezůstane mezi námi příliš hluboká propast.
