Článek
Když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že můj život se dělí na dvě zcela rozdílné éry. Ta první je klidná, předvídatelná, téměř ideální. Ta druhá je chaotická, únavná a plná pochybností. A hranicí mezi nimi je okamžik, kdy jsme si s Klárou pořídili děti. Přitom jsme si oba mysleli, že právě děti budou tím, co náš život povýší na vyšší úroveň. Jenže realita byla jiná.
S Klárou se známe od střední. Vždycky byla trochu zasněná, trochu křehká a možná až příliš zvyklá na to, že se o ni někdo stará. Její rodiče k ní přistupovali skoro jako k porcelánové panence. Když jsme spolu začínali chodit, dívali se na mě skrz prsty, jako bych byl někdo, kdo jejich dceru může pokazit. Trvalo roky, než si ke mně vytvořili důvěru, a i potom mě měli tendenci kontrolovat a radit, co bych měl dělat, abych „neublížil jejich holčičce“.
Přesto jsme s Klárou tvořili funkční pár. Po střední jsem šel na vysokou, ona pracovala, přivydělávala si brigádně a podporovala mě, kde to šlo. Vážil jsem si toho. Po promoci jsme se vzali — svatba byla malá, ale šťastná, všichni o nás mluvili jako o osudovém páru.
Klára vždycky toužila po dětech. Mluvila o nich už od dvaceti. Tvrdila, že nechce, aby byly samy tak jako ona, že chce sourozence, společnost, velkou rodinu, ve které nebude ticho. Já jsem měl trochu obavy, ale miloval jsem ji natolik, že jsem ustoupil. Říkal jsem si, že to zvládneme. Že kdo jiný než my dva?
Když se narodil náš první syn, změnilo se všechno. Klára začala být nervózní, podrážděná a úzkostná. Nedokázala pořádně spát, měla pocit, že nic nestíhá, že je špatná máma. Snažil jsem se ji uklidnit, říkal jsem jí, že každý začátek je těžký, že se to poddá. Že jsme oba nováčci.
Jenže Klára měla pocit, že když něco nezvládá, je to selhání. Neustále se porovnávala s kamarádkami, s matkami na sociálních sítích, s vlastní mámou, která byla v jejích očích dokonalá. A já přitom viděl, jak se trápí.
Domů jsem chodil unavený, ale jakmile jsem otevřel dveře, automaticky jsem přepnul do režimu „táta na směně“. Malý býval neklidný, Klára unavená k prasknutí. Často mě vítala s kruhy pod očima, v ruce studený hrnek kávy, který nestihla dopít. Přesto jednoho dne přišla s tím, že chce další dítě.
Byl jsem v šoku. Byl jsem přesvědčený, že ještě ani neuchopila rutinu s prvním, ale ona trvala na tom, že děti musí být věkově blízko. Že to tak chce. Že druhé dítě všechno „zaběhne“ a ona pak konečně pocítí radost z mateřství. Bál jsem se, ale nakonec jsem ustoupil. Z dnešního pohledu vím, že jsem měl být pevnější.
Těhotenství bylo náročnější než první. Klára byla psychicky labilnější, často plakala bez důvodu, někdy mě odstrkovala, že chce být sama. Po porodu se to všechno ještě prohloubilo. Už to nebyla jen únava. Bylo to jako kdyby se na ni sesypal celý svět. Dvě malé děti, nekončící křik, neustálý nepořádek.
Začala nad námi viset zvláštní tíha. Domácnost se stala bojištěm. Prádlo se kupilo do hor, nádobí nestíhalo schnout, podlaha byla věčně zapatlaná. Malá pořád brečela, syn od ní začal přebírat nervozitu. Klára byla jako časovaná bomba. Každý den mohl být ten moment, kdy se zhroutí. A já jsem měl pocit, že na mých ramenou leží vše — práce, děti, domácnost, podpora manželky.
Jenže i já jsem začínal být na pokraji. Přišla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že už nežijeme — jen přežíváme. Že si s Klárou nerozumíme, že spolu nemluvíme, jen koordinujeme logistiku dětí. Že jsme ztratili sami sebe.
Někdy sedím večer v obýváku, světlo tlumené, děti konečně spí, Klára leží vyčerpaná v posteli a já se dívám na náš nepořádek a přemýšlím, kam se poděl náš dřívější život. Jak jsme se od zamilované dvojice dostali k někomu, kdo se vzájemně míjí, vyčítá a tiše trpí.
Nechci o naši rodinu přijít. Miluju své děti a pořád miluju i Kláru, jen je těžké ji v posledních měsících poznat. Bojím se, že pokud si oba nepřiznáme, že potřebujeme pomoc, dopadneme špatně.
Ale přiznat si to nahlas je někdy to nejtěžší.
