Článek
Když jsme s Martinou zjistili, že čekáme dítě, byla to pro nás obrovská radost. Nebylo to žádné překvapení – na miminko jsme se chystali dlouho a plánovali jsme, jak by naše rodina měla fungovat. Mluvili jsme o tom, kdo zůstane doma, jak si rozdělíme povinnosti, a především jsme chtěli, aby to vyhovovalo nám oběma, ne tomu, co si „myslí okolí“.
Dohoda, která nám dávala smysl
Nejprve Martina přemýšlela, že by na mateřské zůstala ona. Ale postupně jsme zjistili, že to nebude nejlepší řešení. Martina má dobře placenou práci, kde se jí navíc daří a kde má rozjetou kariéru. U mě je to jiné – pracuju na volné noze, takže si dokážu část zakázek vyřídit i z domova a nemám pevnou pracovní dobu. Připadalo mi logické, že právě já zůstanu s malým doma.
Martina z toho měla radost – bylo jí jasné, že náš syn tím získá hodně. Dohodli jsme se, že první půlrok s ním bude ona a pak nastoupím já. Ani jeden z nás neviděl problém. Naopak jsme se cítili dobře, že jsme našli řešení, které bude výhodné jak pro naši rodinu, tak i finančně.
Hádka s rodiči
Jenže když jsme to oznámili rodině, narazili jsme na prudký odpor. Největší konflikt přišel u společného nedělního oběda u Martininých rodičů.
„Takže mi chcete říct, že ty půjdeš do práce a on bude měnit plíny?“ spustila tchýně hned poté, co jsme jim vysvětlili naši dohodu.
„Mami, vždyť je to přece jedno, hlavně že to funguje,“ snažila se ji uklidnit Martina.
Tchán do toho ale vstoupil ještě ostřeji: „Chlap má živit rodinu, Dane. Ne se válet doma! Co si o tobě, kdo pomyslí?“
Cítil jsem, jak mi rudnou uši. „Neválím se, budu se starat o svého syna. A to je podle mě ta nejdůležitější práce, jakou můžu dělat,“ odpověděl jsem. Jenže oba jen kroutili hlavami, jako bych jim oznámil, že jsme se rozhodli pro něco úplně nepřijatelného. Atmosféra u stolu byla k nevydržení a oběd skončil v napjatém tichu.
Nepochopení od strýce
O pár týdnů později jsem potkal svého strýce, který se vždycky rád považoval za „chlapa staré školy“. Jakmile slyšel, že zůstanu doma já, neodpustil si poznámku:
„To snad nemyslíš vážně. To už si neumíš najít pořádnou práci, že musíš být za chůvu?“
Myslel to možná jako vtip, ale bodlo to. Měl jsem chuť mu říct, že péče o dítě je náročnější než jakákoliv kancelář, ale nakonec jsem jen polkl a odešel.
Moje vlastní zkušenost
Od té doby jsem se s velkou částí rodiny přestal vídat. Kritiku a narážky jsem poslouchal tolikrát, že mě to jen vysilovalo.
Teď jsem doma se synem už několik měsíců a musím říct, že lepší rozhodnutí jsem nikdy neudělal. Martina se vrátila do práce, je spokojená a já si užívám chvíle, které bych jinak nikdy nezažil. Každý jeho úsměv, první pokusy o lezení, společné procházky – to jsou věci, které se nedají ničím nahradit.
Jestli si někdo myslí, že jsem přišel o „chlapskou hrdost“, je mi to jedno. Já vím, že dávám svému synovi to nejlepší, co můžu – čas, péči a lásku. A kdyby mě teď rodina viděla, možná by jim došlo, že být tátou znamená mnohem víc než jen vydělávat peníze.
