Článek
Když jsem před pár měsíci nastupovala na vysokou školu, myslela jsem si, že mám před sebou období, kdy se budu konečně cítit dospěle. Že budu řešit seminárky, zkoušky, podnájem, lásky, kávy na intru a nekonečné debaty se spolužáky o tom, jak nic nestíháme. A ano, to všechno se děje. Ale co jsem rozhodně nečekala, je to, že zároveň budu muset řešit… svoji vlastní mámu.
Moji rodiče jsou už pár let rozvedení. Nebylo to nic dramatického, spíš vyčichlé manželství, kde už nikdo nechtěl bojovat. Táta odešel první, našel si byt a nový život. Máma zůstala v našem starém domě a dlouho se tvářila, že jí samota nevadí. Občas si postěžovala, že už není pro koho vařit, že se večery vlečou a že prázdné místo na gauči je nepříjemně vidět.
A taky nutno říct, že máma vůbec nevypadá na svůj věk. Vždycky působila mladě—má hladkou pleť, skoro žádné vrásky, postavu, která by klidně mohla patřit ženě o deset let mladší, a způsob oblékání, který připomíná spíš módní blogerku než mámu dvacetileté dcery. Lidi jí tipují čtyřicet maximálně, a když řekne, kolik jí skutečně je, všichni se tváří, že přehání. Jenže právě tahle její „mladistvost“ se teď obrátila proti mně.
Až do chvíle, kdy se objevil on.
Jmenuje se Denis. Když jsem ho poprvé viděla, myslela jsem, že je to nějaký nový soused, možná spolužák mojí mladší sestřenice. Byl oholený, moderně oblečený, s telefonem v ruce a sebevědomým výrazem. A když ke mně máma přišla a představila ho slovy: „To je můj přítel,“ myslela jsem, že to je vtip. Jenže nebyl.
On je jen o pár let starší než já. A já tomu prostě pořád nemůžu uvěřit.
Ne že bych mámě nepřála štěstí. Naopak. Ale tohle? Tohle zní jako špatný sitcom. A problém není ani tak v tom, že je mladší. Problém je, že když jsme spolu na veřejnosti – třeba v kavárně, kde se máma rozhodla „slavit moje první zápočty“ – lidi se na nás dívají tak podivně, že bych nejradši zmizela pod stůl.
Jedna servírka se dokonce usmívala a zcela vážně řekla: „Vy máte moc hezký pár, tohle se už dneska často nevidí, když je přítelkyně starší.“ A já úplně ztuhla. Máma se začala smát tak, že se skoro rozkašlala. Denis zrudl, protože si to samozřejmě vysvětlil jinak, a já tam seděla uprostřed toho trapasu jako nevědomý účastník nějakého sociálního experimentu.
Když se to stalo podruhé, potřetí… začala jsem být paranoidní. Mám pocit, že kdykoliv jdeme někam společně, musím mít připravenou větu: „Ne, to není můj přítel. To je přítel mojí mámy.“ Jenže to pak zní, jako bych se vymlouvala. Jako bych o tom byla přesvědčená sama jen z poloviny.
A nejhorší je, že máma na mě pokaždé kouká, jako bych já byla ta přecitlivělá. Jako by to, že randí s někým, kdo si ještě pamatuje maturitu, bylo úplně normální.
„Proč ti to tak vadí?“ ptá se mě často.
„Protože je skoro stejně starý jako já,“ říkám pokaždé.
„No a?“ odpoví. „Důležitý je, že je hodný. Že mě má rád.“
A já se dívám na ni, na její rozzářené oči, na novou energii, kterou jsem u ní roky neviděla, a mám pocit, že ji nepoznávám. Máma, která dřív řešila jen práci, zahradu a nepraktické chlapy, teď používá slova jako „chemie“, „spontánnost“ a „užívat si přítomný okamžik.“ Kdyby to neznělo absurdně, řekla bych, že se zamilovala jako puberťačka.
Někdy mám dojem, že to celé dělá schválně. Že chce být mladá, hravá, svobodná. Že nechce připustit, že život jde dál a že i jí už není dvacet. Ale občas mám strach, že je to něco hlubšího – že si tím vyplňuje prázdno, které po rozvodu nikdy nepřiznala nahlas.
Já ji miluju. Opravdu. Ale někdy mi připadá, že se zbláznila.
Třeba když spolu všechny tři jedeme autem. Máma a Denis se drží za ruce, pouštějí si hudbu, kterou poslouchají moji spolužáci, smějí se vtipům, kterým ani nerozumím. A já sedím vzadu jako cizí člověk. Jako bych byla třetí kolo u vozu – ve vlastních rodinných vztazích.
Několikrát jsem to zkusila s mámou probrat. Ale pokaždé to skončilo naprosto stejně.
„Jsi dospělá,“ řekla mi. „Měla bys pochopit, že mám právo na štěstí.“
„Já to chápu,“ odpověděla jsem. „Ale taky bych byla ráda, kdybys brala ohled na to, jak se cítím. Je to prostě… zvláštní.“
Na to se vždycky jen usměje tím novým, trochu zasněným úsměvem a řekne:
„To přejde.“
Jenže já nechci, aby to jen „přešlo“. Já chci, aby mi moje máma zase připadala jako moje máma, ne jako moje vrstevnice, která si vyrazila na rande se spolužákem z prvního ročníku.
A nejvíc mě děsí, že na ně, přestože mě to irituje, nemůžu být doopravdy naštvaná. Protože vidím, jak je to dělá šťastnými. A já nechci stát v cestě štěstí své vlastní mámy. Jen nevím, jak do toho štěstí zapadám já.
Možná se časem smířím. Možná si na Denise zvyknu. Možná jednoho dne přestanu řešit pohledy lidí a přestanu mít pocit, že jsem hlavní postava trapné komedie.
Ale teď je to pro mě těžké. A jediné, co vím jistě, je to, že dospívání není jen o zkouškách a přednáškách. Je i o tom, když se vaši rodiče začnou chovat tak, že máte chuť jim říct: „Proboha, mami, uklidni se.“
A oni se přitom tváří, že všechno je úplně v pořádku.
