Článek
„Miri,“ pohladil mě Marcel po ruce, „už nechci, abys pořád jen přespávala. Chci, abychom byli spolu. Naplno.“
Usmála jsem se, i když se mi v hrudi ozvalo něco jako varovné bušení. Čtyřicet tři let, rozvedená, znovu zamilovaná – a přitom jsem se cítila jako holka, co se chystá rodičům přiznat první lásku. Jenže tady nešlo o rodiče. Šlo o jeho syna.
Tomáš. Sedmnáct let.
Marcel o něm mluvil s láskou, i když pokaždé dodal: „Je teď v těžkém věku, všechno ho štve.“
Já tušila, že „všechno“ zahrnuje hlavně mě.
První setkání proběhlo podle Marcelova „neutrálního“ plánu – společný oběd v restauraci.
Tomáš přišel pozdě, s kapucí na hlavě, a bez pozdravu se svalil na židli.
„Tomáši, tohle je Mirka,“ představil mě Marcel.
„Jo, čau,“ utrousil. Ani se na mě nepodíval.
Snažila jsem se navázat rozhovor, ptala se na školu, koníčky, fotbal. Každou odpověď odbil jedním slovem nebo jen pokrčením ramen. Marcel se snažil zachraňovat situaci, ale bylo to marné. Oběd skončil rychle.
Když jsme vyšli ven, Tomáš si nasadil sluchátka a beze slova zmizel směrem k zastávce.
„Promiň,“ řekl Marcel provinile. „On to rozdejchá.“
Přikývla jsem, i když jsem věděla, že nerozdejchá jen tak.
O pár týdnů později jsem se k Marcelovi nastěhovala. Bylo to rozhodnutí srdce, ne rozumu. Chtěla jsem být s ním, i kdybych měla dýchat ve stínu ledové zdi, kterou kolem sebe jeho syn postavil.
První víkend, kdy měl Tomáš přijet, jsem uvařila večeři – domácí řízky s bramborovou kaší. Chtěla jsem, aby cítil, že se tu pro něj někdo snaží.
Když si sedal ke stolu, podíval se na talíř a ušklíbl se.
„To jste tady zvyklí na školní jídelnu?“
„Tomáši!“ okřikl ho Marcel.
„No co, jen říkám, že to smrdí jak starý olej.“
Zvedl se a šel si pro jogurt do lednice. Sedl si k mobilu a zapnul si video.
Marcel se na mě omluvně podíval.
„Promiň. On… má teď těžké období.“
„Všichni máme,“ řekla jsem tiše.
Celý víkend se mnou nepromluvil. Když jsem něco řekla, ignoroval mě. V neděli ráno jsem zaslechla, jak po Marcelovi štěkne: „Proč sis musel najít zrovna ji?“
Zůstala jsem stát na chodbě a srdce se mi sevřelo. Marcel mu něco říkal, snažil se to urovnat, ale zbytečně.
Měsíce plynuly, ale nic se neměnilo.
Tomáš mě přehlížel, a když už se mnou mluvil, bylo to jen proto, aby mě nějak popíchl.
„Nevím, proč si táta myslí, že s tebou bude šťastnej,“ řekl jednou. „Stejně se to rozpadne. Jako všechno.“
Ta slova mě bodla víc, než bych čekala. Ne proto, že by mi ublížil kluk, ale protože jsem v nich cítila kousek pravdy.
Marcel se snažil, občas na něj zvýšil hlas, občas prosil. Jenže pokaždé, když jsem viděla, jak se dívá na svého syna, pochopila jsem, že ten boj nikdy nemůže vyhrát. Ne úplně.
Jednou v noci jsem se probudila a slyšela jejich hádku.
„Já s ní nebudu bydlet!“
„Tohle není jen tvoje rozhodnutí, Tomáši!“
„Tak si ji nech, já půjdu k mámě!“
Zůstala jsem ležet a dívala se do tmy.
V tu chvíli jsem si připadala jako někdo, kdo rozbil něco, co fungovalo, i když to už dávno mělo trhliny.
Když se ráno Marcel vrátil z chodby, kde se s Tomášem loučil, vypadal zlomeně.
„Odešel,“ řekl prostě. „Říkal, že už ke mně nechce.“
Sedla jsem si k němu a mlčela. Co taky říct? Že to bude dobré? Nebude. Ne hned. Možná nikdy.
Od té doby u nás zůstalo ticho. Večeře bez smíchu, večery bez slova. Každý jsme se snažili tvářit, že je to přechodné, že se to srovná, ale někde hluboko jsem věděla, že ten kluk nám oběma nastavuje zrcadlo.
Ukazoval, že vztah, který musí přežívat mezi výčitkami a strachem, má k opravdové lásce daleko.
Dnes večer jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na Marcelovu fotografii se synem z doby, kdy mu bylo deset. Oba se smáli, z očí jim šla radost.
„Myslíš, že to má cenu?“ zeptala jsem se nahlas, i když jsem věděla, že odpověď nepřijde.
Nevím, jestli mám bojovat a doufat, že Tomáš časem pochopí, že mu nechci brát tátu. Nebo jestli mám odejít dřív, než zničíme i to, co mezi námi s Marcelem zůstalo.
Možná se někdy láska nezlomí kvůli hádce, ale prostě proto, že kolem ní zůstane příliš mnoho ticha.
A to ticho teď slyším každý večer, když usínám vedle muže, který mě miluje — ale jeho syn mě nikdy nepřijme.
