Článek
Dlouho jsem si myslela, že problém je v něm. Že je nudný, předvídatelný a příliš klidný. Že vedle něj pomalu ztrácím chuť do života. Že se ze mě stala žena, která všechno ví dopředu a na nic se netěší. A tak jsem ho opustila. Kvůli muži, který byl zajímavější, zábavnější a působil živěji. Kvůli vzrušení, o kterém jsem byla přesvědčená, že mi chybí. Netušila jsem, že tenhle „lepší“ muž mě nakonec bez váhání pošle k vodě.
S Tomášem jsme spolu byli skoro šest let. Seznámili jsme se na vysoké škole v Brně. Byli jsme spolu od začátku dospělého života – sdíleli jsme malé byty, brigády, zkoušky i první práce. Tomáš byl vždycky ten zodpovědnější. Měl jasno v tom, co chce. Pracoval, šetřil, plánoval. Věděl, kam směřuje, a počítal s tím, že já budu u toho.
Dlouho mi to vyhovovalo. Bylo příjemné vědět, že se na něj můžu spolehnout. Že se nemusím bát, co bude zítra. Jenže postupně se ze stability stala nuda. Každý den vypadal podobně. Práce, večeře, seriál. O víkendech návštěva rodičů nebo úklid. Tomáš byl spokojený. Já méně a méně.
Začala jsem mít pocit, že takhle už to zůstane. Že mě čeká život, který je sice bezpečný, ale bez jiskry. Když Tomáš mluvil o hypotéce nebo o tom, kde bychom jednou mohli bydlet, nepřipadalo mi to jako budoucnost, na kterou se těším. Spíš jako něco, co se mi děje bez mého nadšení.
A pak přišel Marek.
Potkala jsem ho na firemním večírku v Praze. Byl jiný než Tomáš. Hlučnější, vtipnější, sebevědomý. Uměl mluvit tak, že měl člověk pocit, že se s ním pořád něco děje. Měl za sebou různé práce, různé vztahy, různé zkušenosti. Říkal, že nechce žít „obyčejně“ a že rutina je zabiják vztahů.
Začali jsme si psát. Nejprve nenápadně, pak častěji. Marek se ptal na věci, na které se mě Tomáš už dávno neptal. Zajímal se o to, co mě baví, co bych chtěla dělat, kdybych nemusela řešit peníze a povinnosti. Vedle něj jsem si připadala zajímavější. A čím víc jsem se těšila na jeho zprávy, tím víc mi doma vadilo ticho a klid.
Rozchod s Tomášem přišel rychle. Řekla jsem, že už to necítím. Že potřebuji změnu. Neřekla jsem mu pravdu o Markovi, i když tušil, že v tom někdo je. Nehádal se. Jen byl zklamaný. A to bylo možná horší než jakákoli hádka.
S Markem bylo všechno intenzivnější. Chodili jsme ven, jezdili na výlety bez plánů, trávili spolu hodně času. Připadala jsem si svobodná a měla jsem pocit, že konečně žiju podle sebe. Jenže postupně jsem si začala všímat věcí, které jsem zpočátku přehlížela.
Marek nebyl moc spolehlivý. Často měnil plány, odpovídal, kdy se mu chtělo. O budoucnosti mluvil vyhýbavě. Když jsem se ptala, kam to celé směřuje, říkal, že nechce nic řešit dopředu. Že je lepší žít přítomností.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si začala připouštět, že k němu cítím víc. V tu chvíli Marek začal couvat. Psával méně, byl odtažitější. A pak mi jednou napsal krátkou zprávu, že to takhle necítí a že nechce pokračovat.
Bez vysvětlování. Bez snahy to řešit.
Zůstala jsem sama. Bez Tomáše, který byl klidný, ale spolehlivý. Bez Marka, který byl zábavný, ale nikdy se mnou nepočítal. Teprve tehdy mi došlo, že jsem si vzrušení zaměnila za skutečný vztah. A že to, co mi připadalo nudné, byla ve skutečnosti jistota, kterou jsem vzala jako samozřejmost.
Chtěla jsem víc emocí. A skončila jsem s prázdnýma rukama.
Nějakou dobu jsem si odmítala přiznat, že chyba nebyla jen v Markovi. Bylo jednodušší říct si, že mě využil, že byl nezralý nebo že se bál závazků. Pravda ale byla složitější. Do vztahu s ním jsem vstupovala s představami, které nemohl splnit. Chtěla jsem, aby mě bavil, naplňoval, vzrušoval a zároveň byl oporou. Neřešila jsem, jestli je toho skutečně schopný. Hlavní bylo, že byl jiný než Tomáš.
Po rozchodu jsem zůstala sama se spoustou času a myšlenek. Najednou tu nebyl nikdo, kdo by mi psal, kdo by plánoval víkend nebo se ptal, jaký jsem měla den. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně neutekla za lepším životem, ale jen od toho, který mi připadal příliš obyčejný. A že obyčejnost není totéž co prázdnota.
Tomáš se mi už nikdy neozval. A já jemu taky ne. Ne proto, že bych na něj nemyslela, ale proto, že některé věci se už nedají vzít zpátky. Zůstala mi zkušenost, která mě stála hodně, ale donutila mě zpomalit a přestat si namlouvat, že tráva je vždycky zelenější jinde. Někdy je jen jinak posekaná.
