Článek
Ráno bylo obyčejné, takové to, kdy člověk ještě pořád jede spíš na kafe než na benzín. Byla jsem nervózní, protože jsem měla jet sama do práce – pořád jsem si opakovala, že musím dávat pozor, být klidná, nic neuspěchat. Měla jsem řidičák teprve pár týdnů a každá jízda pro mě byla malý test dospělosti. Ulice se probouzely, semafory blikaly do šera a já se snažila hlídat každý detail – zrcátka, blinkr, plyn.
Křižovatku u školy znám, je přehledná, jen se tam člověk musí hlídat kvůli chodcům. Jela jsem pomalu, sotva čtyřicet, když najednou z boční ulice, ze směru zprava, vyjel chlap v šedé dodávce. Jen tak, bez rozhlédnutí, bez zpomalení. Vyjížděl přímo z pěší zóny, ale podle výrazu v jeho tváři bylo jasné, že si myslí, že má přednost. Jenže neměl.
Než jsem stihla zareagovat, ozval se náraz. Auto se otřáslo nárazem a já zůstala sedět s rukama křečovitě sevřenýma na volantu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se to opravdu stalo. Moje první nehoda.
Otevřela jsem dveře a vystoupila. Nohy se mi třásly, v hlavě hučelo. Chlap z dodávky už stál venku. Byl to čtyřicátník, pořádně při těle, kožená bunda, mastné vlasy, červený obličej – prostě typ, který by si člověk nechtěl znepřátelit. První, co ze sebe vyprskal, bylo:
„Ty krávo! Kams dala oči, nevidíš, že jedu?!“
Zůstala jsem stát jak opařená, úplně v šoku. Nedokázala jsem ze sebe dostat pořádnou větu, jen jsem se snažila dýchat. Bylo mi hrozně nepříjemné, že se musím hádat s takovým člověkem, když mi srdce buší až v krku a ruce se mi klepou.
„Jo, jel jsem zprava, kočičko,“ pokračoval posměšně, „měla by ses to ještě doučit, než vlezeš na silnici.“
Jen jsem zůstala ztuhle stát, hlava prázdná, oči na silnici, kde pořád ležely střepy ze světel jeho auta.
Když viděl, že jsem úplně mimo, trochu se stáhl. Přestal křičet, začal si prohlížet auto a fotit poškození.
„Tak to sepíšeme pro pojišťovnu,“ zamumlal už klidnějším, ale pořád neomaleným tónem.
Přikývla jsem, i když jsem sotva vnímala. Jen jsem tiše řekla, že nesouhlasím se zaviněním, že vyjel z pěší zóny. To ho znovu podráždilo.
„Ale no tak, kočičko, nebuď chytrá,“ mávl rukou. „Tady to máš jasný.“
Nakonec jsme se neshodli, tak jsem navrhla, že zavoláme policii. To ho moc nepotěšilo, ale souhlasil.
Za chvíli dorazila policejní dodávka. Vystoupili, oba v reflexních uniformách, a začali vyšetřovat situaci. Policista se zeptal chlapa:
„Vy jste vyjížděl odtud?“ a rukou ukázal směrem, odkud přijel.
„No jo, zprava,“ odpověděl chlap, sebevědomě jako před chvílí.
Policajt přikývl. „To je ale pěší zóna. Víte, co to znamená?“
„Co tím myslíte?“ zamračil se muž.
„Že když z ní vyjíždíte, musíte dát přednost všem,“ vysvětlil klidně policista.
Chlap jen něco zableptal, ani pořádně nebylo rozumět co. Mezitím přišla jeho kolegyně s přístrojem. Policistka přišla ke mně a zeptala se:
„Jste ochotná se podrobit dechové zkoušce?“
Přikývla jsem. Udělala jsem to a přístroj pípnul. Policistka se usmála: „V pořádku, negativní.“
Pak přišel na řadu on. Foukne, přístroj pípne, policajt se podívá na displej, zvedne obočí a zeptá se:
„Vy jste něco pil?“
„Ne, ne, jen pivo včera večer,“ odpoví nejistě.
Policajt mu otočí displej. „Máte tam 0,6 promile… tak to sepíšeme a pošleme do správního řízení.“
Chlap ztuhl. „To snad nemyslíte vážně!“
„Bohužel,“ řekl policista klidně.
Pak už bylo ticho. Policistka mě odvedla k autu, kde jsme spolu všechno sepisovaly. Byla milá, mluvila klidně, občas se usmála a snažila se mě uklidnit. Nakonec mi dala svůj kontakt a řekla, že se mi případně ozve, kdyby bylo potřeba něco doplnit.
Když policie odjela, sedla jsem si na obrubník a zhluboka vydechla. Byla jsem vyčerpaná, ale i trochu vděčná, že to neskončilo hůř. Do práce jsem dorazila později, s bolavýma rukama a hlavou plnou zvuků nárazu.
Odpoledne, v kuchyňce, jsem to vyprávěla kolegům. Smáli se tomu chlapovi, jaký byl „frajer“. Jeden starší kolega se na chvíli zamyslel a pak řekl:
„Hele, víš, že když řidič nadýchá, tak ho pojišťovna nekryje? Všechno jde z jeho kapsy.“
Podívala jsem se na něj a musela jsem se pousmát.
„Vážně?“
„Jo, stoprocentně. Když piješ a sedneš za volant, pojišťovna od toho dává ruce pryč.“
Ten den jsem se poprvé od rána opravdu zhluboka nadechla. Najednou mi bylo líp.
Ne že by mě těšilo, že někdo jiný bude mít problémy, ale byla to spravedlnost.
Ten jeho křik, to tykání, ta arogance – všechno se mu vrátilo.
V kuchyňce to vonělo po kávě a já si poprvé připadala zase klidná. Konečně jsem se usmála, trochu unaveně, ale upřímně.
Říkala jsem si, že možná svět občas přece jen umí nastavit zrcátko.
