Článek
Jmenuji se Míša, je mi devětadvacet, a ještě před rokem bych nevěřila, že něco takového vůbec napíšu nebo vyslovím nahlas. Vždycky jsem měla pocit, že se o mě muži zajímají – nejsem žádná šedá myška, umím se upravit, a tak občas nějaké pozvání na drink přišlo. Ale byla to spíš občasná pozornost, která potěšila, nic víc.
Pak jsem se vdala. Měla jsem pocit, že tím se všechno změní. Že už budu „mimo hru“ a muži to vycítí. Jenže opak je pravdou. Od chvíle, co na prstě nosím prstýnek, jako by se něco přepnulo. Najednou mě oslovují cizí chlapi na ulici, v kavárně, v práci mi kolegové nosí kávu a vtipkují s dvojsmysly. A co je nejpodivnější – stává se to hlavně tehdy, když vyrazím s kamarádkami.
Pamatuju si první večer po svatbě, kdy jsme šly s holkami na skleničku. Byly jsme v malém baru, smály se a povídaly si. Najednou se u našeho stolu zastavil muž, sotva o pár let starší než já, a řekl: „Promiňte, ale musím říct, že máte nejkrásnější úsměv, jaký jsem dnes viděl.“ Zrudla jsem. Holky se začaly smát a já jen zvedla ruku, aby si všiml prstýnku. Čekala jsem, že to skončí. On se ale usmál a dodal: „Právě proto. Víte, vdané ženy bývají nejvíc sexy.“ A odešel.
Ten večer to ještě byla spíš zábavná historka. Ale pak se to začalo opakovat. Další akce, další komplimenty. Jeden mi rovnou koupil drink, i když jsem mu jasně řekla, že jsem vdaná. Jiný mě na ulici doběhl jen proto, aby mi řekl, že mám „energii, která přitahuje“.
Ze začátku jsem to brala jako hru osudu. Trochu mě to těšilo – kdo by nechtěl slyšet, že je krásný a přitažlivý? Jenže časem se to začalo měnit. Přestalo to být příjemné a začalo mě to unavovat. Měla jsem pocit, že kamkoliv vejdu, musím být v pohotovosti. Že už si nemůžu jen tak v klidu užít večer s kamarádkami.
Nejvíc mě to zaskočilo v práci. Kolega, který se mnou roky komunikoval jen stroze, se najednou začal zastavovat u mého stolu, přinášel mi kávu, ptal se, jestli s ním nechci jít na oběd. Jednou pronesl: „Tvému manželovi musíš připadat jako zázrak.“ Byla jsem v šoku. Odpověděla jsem jen: „Díky, ale já nejsem žádný zázrak, jsem prostě já.“ Ale cítila jsem, že se něco změnilo.
Začala jsem to řešit s kamarádkami. Ony to braly s nadhledem, dokonce se smály: „Míšo, tak si to užívej! Je to kompliment!“ Jenže já to tak necítila. Místo radosti jsem měla v hlavě chaos. Miluju svého manžela. Vdala jsem se, protože jsem si jistá, že on je ten pravý. A přesto se ve mně cosi bouřilo.
Nejde ani tak o to, že by mě ty návrhy lákaly. Spíš mě zaskočila ta síla, s jakou to na mě působí. Každé oslovení mi připomíná, že o mě stojí i jiní. A já se začínám bát, že jednoho dne přijde chvíle, kdy mě to zlomí. Ne proto, že bych chtěla, ale protože jsem unavená odolávat.
Nejhorší je pocit viny. Přijdu domů, manžel se usměje, obejme mě, a já vím, že jsem se ten večer bavila s cizím mužem, byť jen nevinně. Neměla bych se cítit provinile, nic jsem neudělala. Ale v hlavě mi běží otázky: Proč se to děje právě teď? Co vyzařuju jinak než předtím? A proč mě to tak psychicky drtí?
Někdy si říkám, že snad funguje nějaké podvědomé kouzlo. Možná že když má žena prstýnek, působí nedostupně, a tím pádem atraktivněji. Možná se muži cítí bezpečně, protože vědí, že z toho nic nebude. Nebo naopak chtějí zkusit něco zakázaného.
Jednou jsem to nedokázala vydržet a zeptala se přímo jednoho z nich. Byli jsme s kamarádkami na večeři a u stolu vedle nás seděli dva muži. Jeden se nakonec osmělil a přišel. Po pár větách jsem se ho zeptala: „Proč to děláš, když víš, že jsem vdaná?“ Chvíli se zamyslel a pak řekl: „Protože vdaná žena je důkaz, že někdo už tvou hodnotu poznal. A já to chci vidět taky.“
Ta věta mi zůstala v hlavě. Je to lichotka, nebo urážka? Já sama nevím.
Teď, po několika měsících, jsem unavená. Přestávám to zvládat citově. Přála bych si, aby se všechno vrátilo do normálu – aby mě muži občas oslovili, jako dřív, ale ne pořád. Chci mít klid, chci jen být se svým mužem a užívat si manželství. Ale místo toho mám pocit, že jsem na neustálém jevišti, kde mě každý sleduje.
A tak píšu svůj příběh, možná jako zpověď, možná jako varování. Protože někdy se zdá, že když konečně najdeme lásku a jistotu, okolní svět se rozhodne nás zkoušet víc než kdy dřív.
