Článek
Ve firmě jsem pět let. Vydělávám slušné peníze, mám rád kolegy i prostředí a dlouho jsem měl pocit, že bych tady klidně mohl zůstat až do konce kariéry. Nebyl důvod něco měnit. Práce mi šla, výsledky jsem měl dobré a všechno působilo stabilně. Měl jsem pocit, že jsem na správném místě a že když člověk dělá svou práci dobře, časem se to přirozeně projeví. Jenže jedna věc to celé obrátila vzhůru nohama.
Před měsícem můj přímý nadřízený oznámil, že dostal povýšení do jiné pobočky ve skupině. Samozřejmě přišly gratulace, ale pro mě to zároveň znamenalo něco víc — viděl jsem v tom příležitost. Tu práci znám skrz naskrz, mám výborné vztahy s klienty i s týmem a dlouhodobě patřím mezi lidi s nejlepšími výsledky. Navíc všichni tři manažeři, které jsem za těch pět let zažil, byli na tu pozici povýšeni právě z místa, kde jsem teď já. Automaticky jsem předpokládal, že se o to aspoň můžu ucházet.
Napsal jsem tedy svému manažerovi i na HR, že mám o pozici zájem. Odpověď byla stručná — berou to na vědomí. Nic víc, nic míň. Bral jsem to jako běžný proces a čekal, co bude dál. V hlavě jsem si přirozeně začal představovat, jak by to mohlo vypadat, kdyby to vyšlo.
Asi o dva týdny později nás svolali do zasedačky. Myslel jsem, že se začne řešit výběr nebo aspoň představení kandidátů. Místo toho nám rovnou představili nového manažera. Člověka, kterého nikdo z nás neznal. Nikdy předtím nepracoval pro naši firmu, vlastně ani v našem oboru. Byla to prý „nová krev“, která má zamíchat kartami.
Seděl jsem tam a snažil se tvářit neutrálně, ale uvnitř mě to dost zasáhlo. Nešlo ani tak o to, že bych tu pozici nutně musel dostat. Spíš o to, že jsem ani nedostal šanci. Žádný pohovor, žádná zpětná vazba, žádná debata — prostě nic. Jako by celá moje snaha za ty roky ani neexistovala.
Po schůzce jsem mluvil se svým odcházejícím šéfem. Řekl mi, že se ho na názor na náhradu nikdo ani neptal. Prý to někdy závisí hlavně na rozhodnutí partnerů a na vztazích, které si s nimi člověk vybuduje. Bylo z toho jasné, že o výkonu to úplně není.
A tehdy mi to došlo. Možná jsem pro firmu jen někdo, kdo vydělává hodně peněz tam, kde je. Proč mě posouvat dál, když v současné roli funguje všechno přesně tak, jak potřebují? Člověk, který dobře funguje, se někdy paradoxně stává nepostradatelným právě tam, kde je — a tím pádem ho nikdo nechce přesunout.
Neudělal jsem žádnou scénu. Prostě jsem si sedl a začal přemýšlet, co dál. Nakonec jsem oslovil agenturu. Upřímně jsem nečekal nic velkého, ale během týdne jsem měl nabídku na novou pozici. Peníze jsou o něco nižší a manažerská role je stejně daleko jako předtím, ale měl jsem pocit, že potřebuji změnu hlavně kvůli sobě a vlastní motivaci.
Rozhodl jsem se odejít.
A od té chvíle se všechno zkomplikovalo. Najednou jsem byl ten problémový. Starý šéf naznačoval, že ho tím ztrapňuju v jeho posledních dnech, protože odmítám různé nabídky, které mi najednou firma začala dávat. Věci, o kterých předtím nikdo nemluvil, se najednou objevily během pár dnů.
Nová manažerka, která ještě ani nezačala, mi několikrát volala a tvrdila, že jí sabotuju start, protože odcházím ještě předtím, než si vůbec stihneme sednout. Přitom já jsem jen udělal rozhodnutí, které mi v tu chvíli dávalo smysl.
Nejvíc mě ale překvapila reakce mojí partnerky. Myslí si, že problém mám hlavně s tím, že nová šéfová je žena. Že prý jde o ego a ne o princip. Přitom já to tak vůbec nevnímám. Kdyby to byla žena z firmy, která si tu pozici vypracovala a prošla stejnou cestou jako my ostatní, vůbec bych to neřešil. Vadí mi spíš ten pocit, že na lidi uvnitř firmy se vůbec nebralo ohled.
Teď jsem ve fázi, kdy odcházím z místa, které jsem měl rád. Část lidí si myslí, že dělám chybu. Možná mají pravdu. Možná jsem měl zůstat, počkat, být trpělivější a dát tomu víc času.
Ale zároveň mám pocit, že kdybych zůstal, jen bych postupně ztrácel chuť do práce. A to je pro mě horší než menší plat nebo nejistota, která s novým začátkem přichází.
Po pěti letech jsem si uvědomil jednu věc — někdy nejde o peníze ani o titul. Jde o pocit, že vás někdo vidí, počítá s vámi a vnímá vaši práci. A když ten pocit zmizí, začne člověk přemýšlet, jestli není čas jít dál a zkusit to jinde.
