Článek
Čas od času máme sraz se spolužáky z vysoké. Není to pravidelně každý rok, spíš když se někdo hecne a dá dohromady partu lidí, co ještě mají chuť dorazit. Vždycky je to zvláštní pocit — vrátit se na chvíli do doby, kdy měl člověk pocit, že celý svět teprve začíná.
Studoval jsem němčinu ve sféře podnikání. Jazyky mě bavily od dětství. Němčina mi šla přirozeně, k tomu angličtina, a na škole jsem si jako druhý povinný jazyk vybral holandštinu. Tehdy jsem vůbec netušil proč, spíš mi to přišlo zajímavé a něco jsem si stejně zapsat musel. Nedokázal jsem si představit, že by mi někdy mohla být k něčemu užitečná.
Školu jsem dokončil krátce před covidem. Rodina byla pyšná, doma se slavilo, s kolegy jsme pořádně zapili magisterské státnice a pak se každý rozešel svou cestou. Jako to bývá vždycky. Každý měl nějaké plány, představy, sny o kariéře.
Práci po škole jsem našel rychle. Teplé místo v kanceláři — kontrola faktur, odpovídání na e-maily, občas rychlý hovor, když bylo potřeba něco vyjasnit. Nebylo to špatné, ale upřímně ani nijak vzrušující. Prostě rutina. Člověk přišel, odseděl si svoje a šel domů.
Jenže pak přišel covid a všechno se obrátilo vzhůru nohama. Firma začala šetřit, nevědělo se, co bude dál, a smlouvu mi jednoduše neprodloužili. Nic osobního, prostě nejistá doba. Najednou jsem byl bez práce a bez jasné představy, co dál.
Hledat novou práci tehdy nebylo jednoduché. Pohovory se rušily, firmy vyčkávaly, nikdo si nebyl ničím jistý. A tehdy se ozval bratranec, který jezdil na montáže. Zeptal se mě, jestli nechci na chvíli k nim do party. Prý aspoň než se situace uklidní.
Upřímně, první reakce byla dost vlažná. Po vysoké škole jsem si představoval trochu jiný směr než montáže a stavby. Ale když nemáte moc možností, ego jde stranou. Začal jsem úplně odspodu — podrž, podej, odnes, přines. Nic, čím by se člověk chlubil.
Jenže postupně jsem se učil. Začal jsem chápat, jak věci fungují, co a proč se dělá. A hlavně jsem zjistil, že jazyky, které jsem se učil roky, nejsou vůbec zbytečné. Jezdili jsme k zákazníkům do Německa, občas do Nizozemska, někdy i jinam. Najednou byl problém, když nikdo nerozuměl, co klient chce. A já rozuměl.
Kolegové si rychle všimli, že je výhoda mít v partě člověka, který nejen maká, ale ještě se domluví. Němčina, angličtina, a světe div se, i ta holandština se začala hodit. Z člověka, který na začátku jen podával nářadí, jsem se postupně stal někým, koho chtěli mít na zakázkách.
Dneska už to dělám několik let. Práce je fyzická, někdy náročná, ale zároveň vidím výsledky. A hlavně — dobře placená. Člověk, který rozumí technické práci a dokáže komunikovat se zákazníkem, je dneska docela vzácnost.
Před časem jsme měli sraz se spolužáky. Všichni se bavili, co kdo dělá, kdo má rodinu, kdo kam cestoval. Když přišla řada na mě, bylo chvíli ticho. Jedna bývalá spolužačka to shrnula docela rychle: „Takže ty vlastně děláš u lopaty?“
Řekla to napůl jako vtip, ale bylo vidět, že je překvapená. A nebyla sama.
Jenže zatímco jsem je poslouchal, uvědomil jsem si jednu věc. Většina z nich dělá podobné práce, jako jsme dělali hned po škole. Kanceláře, rutina, žádný větší posun. Někteří si stěžovali, že se roky neposunuli, že je práce nebaví, že kariéra stojí na místě.
A já si v tu chvíli říkal, že je zvláštní, jak rozdílně může vypadat úspěch. Oni mě viděli jako někoho, kdo skončil „u lopaty“. Já ale věděl, kolik se toho naučím každý rok, kolik odpovědnosti mám a kolik si vydělám. Upřímně — o penězích, které si dneska odnesu domů, si někteří z nich můžou nechat akorát zdát.
Neříkám, že je moje cesta lepší. Jen je jiná, než jsme si všichni představovali, když jsme seděli na přednáškách a plánovali kariéry.
A možná je to ta největší lekce po třicítce — že diplom ještě neurčuje, jak bude život vypadat. A že někdy člověk skončí přesně tam, kde to vůbec neplánoval… a přesto je tam vlastně spokojený.
