Článek
Je to zhruba rok od rozchodu. Byl to dlouhý vztah, několik let života, které člověk jen tak nesmaže. Nakonec to prostě nevyšlo a nějakou dobu jsem měl pocit, že je lepší být sám a neřešit nic složitého. Člověk si chvíli užívá klid, nemusí dělat kompromisy a má pocit, že si potřebuje srovnat vlastní hlavu. Jenže čas běží a postupně si začne uvědomovat, že pokud chce jednou rodinu a stabilní vztah, nemůže jen čekat, že mu někdo spadne do života náhodou.
Loni mi bylo třicet a přiznám se, že to člověk začne cítit jinak. Už to není období, kdy si člověk říká, že má na všechno nekonečně času a že všechno přijde samo. Najednou začnete víc přemýšlet dopředu. Tak jsem se rozhodl, že se začnu seznamovat aktivněji a nebudu jen doufat, že se něco stane samo od sebe.
V práci jsem to zavrhl hned. Nemám chuť míchat osobní život s pracovním, viděl jsem už pár vztahů, které tam vznikly, a většinou to skončilo nepříjemně pro všechny zúčastněné. Zkoušel jsem to přes kamarády, na různých akcích, samozřejmě i přes online seznamky. Jenže tam člověk často narazí na rozdíl mezi tím, jak se lidé prezentují, a tím, jací jsou ve skutečnosti. Profilové fotky, pečlivě vybrané věty, a pak realita, která je úplně jiná. Ne že by to bylo vždycky špatně, ale málokdy to odpovídá očekávání.
Jeden kamarád, který byl v podobné situaci, přišel s nápadem zkusit speed dating. Přiznám se, že mi to přišlo trochu zvláštní, skoro jako něco z filmu, ale říkal jsem si — proč ne. Byla naplánovaná akce asi za dva týdny, tak jsme se přihlásili, zaplatili vstupné a šli do toho.
V den konání jsme dorazili do restaurace, která byla na večer rezervovaná jen pro tuhle akci. Organizátorka vysvětlila pravidla, časové limity, výměny stolů a celé to začalo. Nebylo tam moc lidí, takže atmosféra byla docela komorní a méně stresující, než jsem čekal. Střídal jsem stoly, bavil se s různými ženami. Některé rozhovory byly příjemné a přirozené, jiné trochu nucené, ale celkově to nebylo tak hrozné, jak jsem si předem představoval.
A pak jsem si sedl naproti jedné slečně, která mě dost odzbrojila — bohužel ne tím dobrým způsobem.
Ještě než jsme se pořádně představili, začala mluvit o tom, co očekává od budoucího partnera. Měl by mít rozjetou kariéru, dostatečný příjem, ideálně vlastní bydlení. Zároveň by měl být vzdělaný, sportovat, mít čas na ni a mít jasně nastavené životní cíle. Ne že by na tom bylo něco špatného — každý máme nějaké představy. Jenže způsob, jakým to říkala, působil spíš jako checklist nebo pracovní pohovor. Požadavky vypadaly spíše jak nákupní seznam, který si člověk odškrtává v obchodě.
Bylo z toho cítit, že si mě během pár vteřin zařadila do kolonky „to nebude ono“. Přitom si nemůžu stěžovat ani na práci, ani na příjem a sportuju docela pravidelně. Jenže to očividně nebylo podstatné — spíš šlo o celkový dojem, který si vytvořila ještě dřív, než jsme se vůbec poznali.
Snažil jsem se rozhovor stočit i jinam a ptal jsem se jí, co ji vlastně baví, co dělá ráda ve volném čase, jestli má nějaké koníčky. A tam to začalo být zvláštní. Neohromila mě nijak svou erudicí ani zájmy. Odpovědi byly dost obecné, něco ve stylu seriály, občas nákupy, nic, co by člověk cítil jako opravdové nadšení pro něco konkrétního. Když mluvila o práci, šlo o administrativu v korporátu, ale bez nějakého hlubšího zájmu nebo ambicí.
Nechci nikoho hodnotit povrchně, ale člověk si prostě všímá i celkového dojmu. A bylo vidět, že by mohla shodit nějaké kila — a ne zrovna jedno nebo dvě. Což by samo o sobě nebyl problém, kdyby zároveň neměla tak detailní a přísné nároky na to, jak má vypadat a fungovat její budoucí partner. Ten kontrast mezi požadavky a realitou byl prostě příliš výrazný na to, aby se dal přehlédnout.
Seděl jsem tam a v hlavě mi běžela otázka, co vlastně do vztahu může nabídnout ona sama. Protože celý rozhovor se točil hlavně kolem toho, co má splňovat muž na druhé straně stolu, ale o ní samotné jsem se vlastně skoro nic nedozvěděl.
Čas vypršel, přesunul jsem se dál a večer pokračoval. Domů jsem šel spíš pobavený než zklamaný. Ne že bych našel partnerku, ale odnášel jsem si zajímavý pocit — že někteří lidé nehledají partnera, ale ideální projekt, který jim zapadne do předem připravené šablony.
A možná je to právě to, co je na seznamování po třicítce nejtěžší. Ne najít dokonalého člověka, ale někoho, kdo nehledá dokonalost jen u toho druhého.
