Článek
S tchyní Hanou si od začátku úplně nerozumíme. Na většinu věcí máme odlišné pohledy a málokdy se na něčem shodneme. Už při první návštěvě u nich doma mezi námi panovalo zvláštní napětí. Nešlo o nic konkrétního, spíš o drobnosti — způsob, jakým se na mě dívala, jak komentovala úplně běžné věci. Tehdy jsem si říkala, že si to možná jen namlouvám a že si časem najdeme společnou řeč.
Jenže postupně jsem pochopila, že problém je hlavně v tom, jak Hana komunikuje. Je to typ člověka, který má potřebu komentovat, jak by druzí měli žít. Od vztahů přes vedení domácnosti až po kariéru — na všechno má jasný názor a většinou ho podává tak, jako by byl jediný správný. Ráda rozdává rady, i když o ně nikdo nestojí, a často působí dojmem, že kdo to dělá jinak než ona, dělá to špatně.
Na začátku jsem se snažila být tolerantní. Říkala jsem si, že to třeba myslí dobře. Jenže když člověk slyší podobné poznámky pořád dokola, začne ho to unavovat. Každá návštěva byla doprovázená drobnými komentáři — proč nemáme doma tohle, proč děláme tamto jinak, proč bychom měli víc šetřit nebo naopak víc pracovat. Nikdy to nebyla přímá kritika, spíš nenápadné poznámky, které ale člověka píchly.
Postupně se pro mě rodinné obědy a oslavy staly spíš povinností než příjemným setkáním. Když už na návštěvu jedu, snažím se ji co nejvíc zkrátit. Přijedu, posedím, usměju se, a jakmile to jde, jedeme domů. Nemám potřebu trávit víc času s někým, kdo mě neustále hodnotí nebo naznačuje, co bych měla dělat jinak.
Můj partner to vnímá jinak. Pro něj je to prostě jeho máma a podobné poznámky bere jako součást její povahy. Občas mi řekne, ať to neberu osobně, že taková prostě je. Jenže když to člověk poslouchá opakovaně, nejde to úplně ignorovat.
Při posledním setkání to ale bylo ještě výraznější než obvykle. Sotva jsme usedli ke stolu, Hana se pustila do svých oblíbených témat. Podle ní je dnešní generace líná, nic si neváží a dřív bylo všechno lepší. Vyprávěla, jak oni kdysi zvládali práci, děti i domácnost bez stěžování, a proč dnes lidé všechno zbytečně řeší. Opakovala stejné věty pořád dokola a bylo vidět, že čeká souhlas.
Atmosféra postupně houstla. Ostatní u stolu mlčeli, někdo nervózně popíjel kávu, někdo koukal do talíře. Já se snažila nevnímat to a držet klid, jak to dělám obvykle. Jenže ona pokračovala dál, až se její poznámky začaly dotýkat i nás konkrétně. Jak bychom měli víc plánovat, jak dnes lidé neumí dělat kompromisy, jak se každý soustředí jen na sebe.
Obvykle její poznámky přecházím mlčením. Říkám si, že hádka za to nestojí. Jenže tentokrát jsem to už nevydržela. Něco ve mně prasklo a ozvala jsem se. Nešlo ani tak o jednu konkrétní větu, spíš o to, že jsem měla pocit, že už dlouho jen poslouchám a nikdy nic neřeknu zpátky.
Diskuze se rychle vyostřila. Hana okamžitě přešla do tónu, kdy musela mít poslední slovo. Každou moji větu obracela proti mně a já cítila, jak mi roste tlak. Najednou to nebyla debata, ale souboj o to, kdo ustoupí první. Ostatní u stolu úplně ztichli. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak absurdní celá situace je — rodinný oběd, který měl být pohodový, a místo toho napětí, které by se dalo krájet.
Po chvíli jsem už ani neměla chuť pokračovat. Jen jsem chtěla, aby to skončilo. Když jsme odjížděli domů, byla jsem úplně vyčerpaná. Nešlo jen o jednu hádku. Byla to spíš kapka, která přetekla po měsících drobných poznámek, které jsem v sobě držela.
Cestou domů bylo ticho. Přemýšlela jsem, jestli jsem neměla zase raději mlčet, ale zároveň jsem cítila úlevu, že jsem se jednou ozvala. Člověk přece nemusí pořád jen ustupovat, aby byl klid.
Rodinné obědy s tchyní jsou pro mě čím dál náročnější a po téhle zkušenosti si nejspíš dám na delší dobu pauzu. Nechci poslouchat, jak mi někdo vysvětluje, jak mám žít svůj život. Chápu, že každý máme své názory, ale neustálé hodnocení člověka postupně vyčerpá.
Mrzí mě, že Hana potřebuje mít za každou cenu poslední slovo, protože tím jen kazí atmosféru a zbytečně napíná vztahy v celé rodině. A čím dál víc si uvědomuju, že někdy je nejlepší způsob, jak si zachovat klid, prostě udělat krok zpátky a přestat se snažit zavděčit za každou cenu.
