Článek
Bydlíme s rodinou ve starším rodinném domě, kde kdysi žili ještě moji rodiče. Není to žádná novostavba ani moderní vila, spíš klasický dům, který se postupně opravuje podle toho, jak zrovna vyjde rozpočet. Něco uděláme jeden rok, něco další. Žádné velké skoky, spíš pomalé vylepšování, jak to život dovolí. Každá rekonstrukce znamená plánování, počítání a hlavně kompromisy.
Po pár letech bylo jasné, že dům potřebuje znovu vymalovat. Na stěnách už byly vidět fleky, barva byla zašlá a místy odřená, prostě bylo znát, že už má něco za sebou. Nechtěli jsme nic luxusního, žádné designové experimenty, jen aby to vypadalo čistě, svěže a normálně. Taková obyčejná údržba, kterou člověk jednou za čas musí udělat.
Nechali jsme si udělat orientační rozpočet od firmy a upřímně nás to zaskočilo. Cena byla vyšší, než jsme čekali. Seděli jsme doma nad čísly, počítali, kde bychom mohli ubrat, a řešili, jestli to teď vůbec dává smysl. Člověk má pocit, že jde jen o malování, ale když se to sečte, najednou je z toho docela velká částka.
O víkendu jsme to probírali s rodinou a tehdy přišel tchán s řešením. Prý ať si to necháme udělat u jeho známého malíře, bez faktury. Říkal, že ho zná roky, že je šikovný, dělá takhle běžně a že ušetříme slušné peníze. Nejdřív se nám to moc nezdálo. Přece jen jsme chtěli mít všechno oficiálně. Jenže tchán byl přesvědčivý — vykládal, že to tak dělá spousta lidí, že na tom není nic zvláštního a co by se na malování vlastně mohlo pokazit.
Nakonec jsme kývli. Říkali jsme si, že když ho doporučuje rodina, asi to bude v pořádku.
Malíř přijel, prošel si dům, domluvili jsme se na ceně a termínu. Všechno působilo profesionálně. Dorazil přesně, tři dny pracoval a měl hotovo. Dům vypadal na první pohled skvěle — čisté stěny, světlé barvy, člověk měl hned lepší pocit. Ani jsme nemuseli moc uklízet, jen jsme dali nábytek zpátky na místo a říkali si, že jsme vlastně udělali dobrý obchod.
První týdny bylo všechno v pořádku. Jenže pak jsme si začali všímat, že se na některých místech barva loupe. Nejprve jsme tomu nevěnovali velkou pozornost. Zavolal jsem malíři a ten říkal, že se to občas stane, že to máme lehce opravit. Nechal nám dokonce trochu barvy navíc, takže jsem si říkal, že je to v pohodě.
Jenže problém se začal šířit. Opadávat to začalo skoro všude. Nejprve v rohu, pak kolem oken, nakonec i na velkých plochách. Za pár měsíců vypadaly některé stěny hůř než před malováním. Člověk se na to nemohl dívat a pořád jsme si říkali, jak je to vůbec možné.
Zavolal jsem mu znovu, tentokrát už naštvaněji. Chtěl jsem, ať přijede a podívá se na to. Jenže reakce mě úplně odzbrojila. V podstatě se mi vysmál, že má práce dost a že nemá čas řešit každou drobnost. A když jsem zmínil reklamaci, řekl mi naprosto klidně, že si můžu stěžovat komu chci — bez faktury stejně nic nevyřešíme.
V tu chvíli mi došlo, jakou jsme udělali blbost.
Peníze byly pryč a my jsme neměli žádnou páku. Žádná smlouva, žádná záruka, nic. Jen čerstvě opadané stěny a pocit, že jsme naletěli. A hlavně ten vztek na sebe, protože jsme to přece tušili už na začátku, jen jsme chtěli ušetřit.
Do toho přišla hádka s tchánem. Ten to nejdřív zlehčoval, pak se urazil, že ho obviňujeme. My jsme zase měli pocit, že nás do toho natlačil. Výsledkem je, že jsme rozhádaní skoro všichni a každá rodinná návštěva je trochu napjatá.
A teď? V létě budeme malovat znovu, tentokrát pořádně a se smlouvou. Takže zaplatíme podruhé za něco, co mělo být hotové už teď. Když si to člověk spočítá, ta původní „drahá“ nabídka najednou nevypadá tak špatně.
Občas si říkám, že to je drahá lekce. Chtěli jsme ušetřit, udělat to chytře. A nakonec jsme přišli o peníze, čas i kus rodinné pohody.
Úspora na správném místě, jak se říká.
