Článek
Když dnes poslouchám mladé lidi, jak zoufale říkají, že byt je nedosažitelný sen, chápu je. Ceny v Praze, Brně nebo Ostravě jsou šílené, hypotéky s úrokem 5 %+ znamenají splátky jako druhá hypotéka na auto, nájmy žerou 40–60 % čisté mzdy. Mnozí zůstávají u rodičů do 30+, nebo sdílejí byt s cizími lidmi, aby vůbec přežili. To je realita roku 2026 a nikdo to nemůže bagatelizovat.
Ale když pak někdo napíše „za socialismu to bylo snadné, každý dostal byt zdarma“, tak se mi v hlavě rozsvítí otazník. Opravdu to tak bylo? Nebo je to spíš romantická vzpomínka na levný nájem, která zapomíná na všechno ostatní?
Před listopadem 1989 nebyl žádný „trh s byty“. Většina paneláků a novostaveb patřila státu, podnikům nebo družstvům. Soukromé vlastnictví bytů v panelácích skoro neexistovalo. Dostal jsi „právo osobního užívání“ – ne vlastnictví, jen povolení tam bydlet. Nájem byl směšně nízký: 3+1 za 170–250 Kčs (při průměrné mzdě 2900–3200 Kčs v roce 1989). To bylo skvělé – ale ten byt sis musel vybojovat.
Hlavní cesta vedla přes pořadníky na MNV/ONV. Zapisoval ses jako novomanželé, někdo zapisoval děti hned po narození. Fungoval bodový systém: body za svatbu, děti, špatné bydlení (bydlení ve sklepě, v jednom pokoji s rodiči, v podnájmu), pracovní zásluhy (horník, hutník, učitelka na vesnici). Nejvíce bodů měli často soudruzi z KSČ, funkcionáři, nebo lidé z „významných“ podniků.
V Praze čekací doba běžně 10–15 let, v menších městech 5–10. Mladí lidé často zůstávali u rodičů do 32–35 let, v jednom pokoji s manželkou a malým dítětem. Nebo v podnájmu, kde sis platil, co sis mohl dovolit. To nebyla výjimka – to byla norma.
Družstevní byt byl blíž dnešnímu vlastnictví. Ale potřeboval sis našetřit 40–80 tisíc Kčs na vklad (2–5 průměrných ročních platů) a pak odpracovat stovky hodin brigád na stavbě – po směně, o víkendech, v dešti i v mrazech. Nesplnil jsi brigády? Šel jsi z družstva ven.
Podnikový byt byl nejrychlejší – ve Škodovce, Tesle, na dole, v chemce. Dobrý dělník nebo technik mohl dostat byt za 2–5 let. Ale byl vázaný na práci: odešel jsi z podniku → mohl ti ho vzít.
A známosti? Bez láhve rumu, bez „poděkování“ vedoucímu odboru bytovky nebo předsedovi družstva se čekací doba často prodlužovala o roky.
Po roce 1989 se svět obrátil. Pořadníky zmizely přes noc. Restituce vrátily tisíce činžovních domů původním majitelům nebo dědicům. Nájmy v těch domech začaly stoupat – z původních stovek na tisíce korun během pár let. Pak přišla privatizace obecních bytů (polovina 90. let – začátek 2000). Města prodávala byty stávajícím nájemníkům za symbolické ceny: často 150–500 tisíc Kč za 3+1 (dnes hodnota 5–12 milionů). Kdo byl v tu dobu nájemníkem v hezkém paneláku nebo cihle, udělal si z toho jackpot.
Ale kdo v tu dobu nebyl nájemníkem (mladí, kteří teprve startovali), ten na tom byl špatně. Trh se rozjel, ceny šly strmě nahoru, první hypotéky měly úroky 10–13 %. Devadesátky byly chaotické, plné sporů o restituce, nejasných nájemních smluv.
Dnes máme víc bytů než v roce 1989, ale bariéra je jiná: ne čas a protekce, ale peníze a úvěrová politika. Tehdy sis nemohl koupit – musel sis počkat. Dnes si můžeš koupit – ale musíš mít našetřeno 20–40 % a splácet 30 let.
Každá doba má svou cenu za bydlení. Před 1989 to byla čekací doba, nespravedlnost systému a známosti. V 90. letech chaos a štěstí být ve správný čas na správném místě. Dnes ekonomická bariéra a stagnující výstavba.
Možná ten největší rozdíl není v tom, která doba byla „snazší“, ale v tom, že tehdy to bylo nespravedlivé kolektivně (stát rozhodoval), dnes individuálně (trh rozhoduje). A v obou případech zůstává stejná otázka: proč je pořád tak těžké zajistit mladým lidem start do samostatného života?
Možná bychom se měli ptát méně „kdy to bylo lepší“ a víc „jak to udělat lepší teď“.
