Článek
Když jsem nastoupil do firmy, která dělala softwarové systémy pro lékaře a menší kliniky, měl jsem pocit, že jsem konečně našel svoje místo. Nebyl to žádný korporát, spíš menší oddělení, kde si lidi rozuměli. Každý měl svoje dny, ale dohromady to fungovalo. Byla to směs ajťáků, testerů, analytiků a lidí, kteří se snažili pochopit, co vlastně ti lékaři chtějí. A to není jednoduché – vysvětlit doktorovi, že něco nejde, je skoro stejné peklo, jako vysvětlit ajťákovi, proč to musí být právě tak, jak to chce doktor.
V tomhle chaosu měl jasno jeden člověk – Olda Novák.
Starý fachman, kterému se občas s úsměvem říkalo „inventární kus“. Dinosaurus v nejlepším slova smyslu – z doby, kdy se věci dělaly hlavou a ne tabulkami. Uměl propojit svět IT a lidské komunikace způsobem, který se dnes už moc nevidí. Znal všechny. Každého doktora, každou sestřičku, ajťáky z druhé strany, kdo má jaké ego, kdo se rád vykecá, kdo chce mít všechno písemně, a kdo si potrpí na osobní přístup. Uměl říct věci napřímo, ale vždycky tak, že to druhá strana přijala. Prostě člověk, který byl pojítkem mezi světem kódu a světem lidí.
Byl trochu bručoun, občas protivný, ale ve firmě měl respekt. A všichni jsme tak nějak tušili, že až Olda jednou odejde, bude to průšvih.
Ten den přišel dřív, než jsme čekali.
Odešel původní šéf a nahradil ho nový – mladý, ambiciózní manažer, který přišel „udělat pořádek“. Typ člověka, co má v každé druhé větě slovo efektivita a v ruce prezentaci s barevnými grafy. Na úvodním mítinku nám povídal o restrukturalizaci, zefektivnění procesů a o tom, že musíme být „moderní, agilní, výkonnější“. Všichni jsme se na sebe potichu podívali. Olda jen zvedl obočí, usrkl kafe a polohlasem prohodil: „To zas bude sranda.“
A taky že byla.
Začalo se škrtat, měnit, přepisovat. Týmy se přeskupily, zavedly se tabulky, KPI, reporty. Najednou jsme víc psali, než dělali. Olda do těch tabulek moc nezapadal.
Když se ho nový šéf ptal, kolik klientských případů zvládne týdně, jen se ušklíbl:
„Já nevím, kolik jich zvládnu. Ale dneska jsem vyřešil doktora Ševčíka, co chtěl přepsat databázi tak, že by to shodilo celý systém. Chceš to vidět v tabulce, nebo radši slyšet, že jsme nepřišli o zákazníka?“
To se samozřejmě nesetkalo s pochopením.
Rok se to tak táhlo. A pak jednoho dne Olda prostě oznámil, že končí. Dohoda, odstupné, tichý odchod. Přišlo mi to neuvěřitelné – firma, která na něm roky stála, ho nechala odejít jen proto, že se nevešel do excelu.
Ze začátku to vypadalo, že všechno funguje. Náklady šly dolů, čísla v grafech stoupala a manažer si mnul ruce. Jenže pod povrchem to začalo vrzat. Doktoři si stěžovali, že jim nikdo nerozumí. Někdo zapomněl přidat funkci, kterou slíbil. Jiný projekt musel jít do přepracování, protože někdo špatně pochopil požadavky. A reklamace se množily.
Nejdřív se to svádělo na náhodu, pak na dovolené, a nakonec na „nedostatečnou komunikaci mezi odděleními“. Jenže já věděl, že to není komunikace mezi odděleními, ale prostě chyběl člověk, který uměl mluvit s lidmi. Ne s tabulkami, ne s procesy, ale s lidmi.
A pak přišla ta ironie osudu – Olda se vrátil. Ale ne k nám.
Začal dělat pro konkurenci. A první, kdo k nim přešel, byli naši zákazníci. Jeden po druhém. Tam, kde jsme dřív byli doma, jsme najednou dostávali výpovědi smluv. A s nimi přicházely pokuty za pozdní dodání, nervozita a tlak shora.
Manažer se tvářil, že to zvládne, ale bylo vidět, jak mu ujíždí půda pod nohama. Ti, co mohli, začali odcházet. Mladší programátoři neměli problém najít práci jinde – o šikovné lidi je vždy sháňka.
Zůstal jsem já a pár dalších.
Každý den jsme se snažili hasit požáry, zachraňovat, co se dalo. A každý den jsem si kladl stejnou otázku: Má to ještě smysl?
Všechno, co dřív fungovalo díky lidem, se rozpadlo pod tíhou tabulek a procesů. A já jsem si uvědomil, že i když děláme software, to nejdůležitější, co nás drželo pohromadě, nebyl kód. Byli to lidi jako Olda.
Nedávno jsem s ním náhodou mluvil po telefonu. Smál se, říkal, že u nové firmy má klid, menší tým a že si ho váží. Popřál jsem mu hodně štěstí, a když jsem položil, měl jsem chuť taky zvednout kotvy.
Možná to udělám.
Možná ještě chvíli počkám. Ale jedno vím jistě – čísla možná vypadají hezky v tabulkách, ale nikdy nevysvětlí, proč firma funguje. Dokud to nepochopíš, budeš jen přepočítávat lidi na jednotky výkonu. A pak se divit, že ti zůstaly prázdné židle.
