Článek
Rodina je někdy horší než cizí lidé. Cizímu člověku se člověk může vyhnout, s rodinou to nejde. A já mám pocit, že moje švagrová si to dobře uvědomuje. Ví, že kvůli bratrovi ji musím trpět – a zneužívá toho.
Od chvíle, kdy se k nám přivdala, mám s ní komplikovaný vztah. Je hlučná, přehnaně sebevědomá a vždycky musí mít poslední slovo. Nejspíš patří k těm ženám, které si myslí, že všechno znají nejlépe. Když se narodily její děti, ještě víc se to projevilo. Od té doby neexistuje jiné téma než její „malí andílci“.
„Moje děti budou mít všechno, co nejlepší,“ říká často, skoro jako by to byla její životní mantra. Jenže pro ni „nejlepší“ znamená prostě „nejdražší“. Kočárek za desítky tisíc, oblečení z butiků, narozeninové oslavy v restauracích, které si já mohu dovolit sotva jednou za rok. Nechápu, odkud na to všechno berou. Můj bratr pracuje normálně – ne nijak špatně, ale rozhodně ne tak, aby si mohli žít jako z reklamy.
Ona však vždycky musí ukázat, že má navrch. Na každé rodinné oslavě přichází jako na módní přehlídku. Děti oblečené v novém, sladěné barvy, drahé dárky pro hostitele. A pak přijde řada na mě.
Když má narozeniny můj syn, její přístup se najednou mění. Místo naleštěných balíčků přinese tašku s několika hračkami, které už její děti evidentně nepotřebují. Na jednu z nich dokonce zůstala nalepená nálepka s jménem jejího syna. „To je pro tebe, Filípku,“ řekne s úsměvem, jako by mi dělala laskavost.
Usměju se, poděkuju – samozřejmě. Co jiného mám dělat? Ale uvnitř mě pálí pocit ponížení. Proč má potřebu zdůrazňovat, že na jejích dětech se nešetří, zatímco mému dítěti dá to, co zbylo?
Nejde o ty hračky. Jde o princip. Vždycky cítím, že tím dává najevo, že si stojí výš. Že její děti jsou „lepší“, protože mají všechno nové, zatímco já se musím spokojit s odloženými věcmi.
Bratrovi jsem o tom zkoušela říct. Jen pokrčil rameny. „Ale vždyť to myslela dobře,“ řekl. „Aspoň něco přinesla. Dětem je to jedno.“Možná má pravdu, dětem to skutečně jedno je. Mému synovi září oči i nad obyčejným autíčkem. Ale mě to bolí. Protože vím, že kdyby šlo o její děti, nikdy by se tak nezachovala.
Při poslední návštěvě mi vyrazila dech úplně. Přišla s tím, že má pro mě „velké překvapení.“ Vytáhla krabici se slovy: „Myslela jsem, že se ti to bude hodit. Moji kluci už z toho vyrostli.“ Otevřela jsem ji – byly v ní staré boty a pár triček. Pro mého syna. Vypadaly sice čistě, ale zjevně nošené.
„To je od vás milé,“ řekla jsem, i když se mi chtělo zmizet. Měla jsem pocit, že mě zkouší, kam až může zajít.
Kdyby šlo o někoho cizího, neřešila bych to. Ale u vlastní rodiny je to jiné. Máma mě učila, že příbuzné se má člověk snažit držet pohromadě, ne hádat se. Proto mlčím. Usmívám se, když mi její děti ukazují novou hernu, a předstírám, že mě to nezraňuje.
Přitom si někdy říkám, že kdyby nebylo mého bratra, asi bych se s ní vůbec nestýkala. Všechno, co dělá, má v sobě kousek soutěživosti. Když vidí, že si koupím novou kabelku, musí hned přijít s dražší. Když zmíním, že jsme byli se synem u moře, začne vyprávět o jejich dovolené na Maledivách. A když náhodou něco pochválím, okamžitě dodá: „No víš, to se musí umět vybírat.“
Někdy přemýšlím, jestli za tím není jen nejistota. Možná si musí dokazovat, že má hodnotu, protože ji sama necítí. Když ji vidím, jak posedle sdílí fotky svých dětí na sociálních sítích, jak se honí za uznáním a komplimenty, je mi jí vlastně trochu líto.
Ale i lítost má své meze. Dlouho jsem přemýšlela, jak ji dát najevo, že její „pozornosti“ mě spíš zraňují, než těší. Nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchost. Když příště přišla s další taškou „darů“, poděkovala jsem a řekla: „Vážím si toho, ale teď už máme všechno, co potřebujeme.“
Trochu ztuhla, ale nic neřekla. Možná konečně pochopila. A možná ne. Ale já měla poprvé po letech pocit, že jsem se ubránila.
Dnes už se tím tolik netrápím. Můj syn si na jejich děti hraje bez rozdílu – netuší nic o penězích ani značkách. A možná právě on mi dává tu nejdůležitější lekci: že láska a laskavost se neměří cenovkou, ale upřímností.
A kdykoliv vidím švagrovou, jak se snaží všem dokázat, že má to „nejlepší,“ pomyslím si, že to, co je opravdu důležité, jí stále uniká. Protože štěstí se nekupuje a uznání se nedá vynutit dárky.
