Článek
Každý den se vracím z práce do stejného nepořádku. Hrnek od kávy, talíř po instantních nudlích, mastná pánev na sporáku. Někdy si připadám jako pokojská v ubytovně. Vařím, peru, platím účty. A Tomáš? Tomáš kouká do telefonu a hraje hry.
Je mi 52 let. Pracuju jako referentka v kanceláři. Mám jedno dítě – syna Tomáše. I když říkat mu dítě už dávno není přesné. Je mu 27. Je vysoký, má zarostlou tvář, hluboký hlas a postavu chlapa, který kdysi možná sportoval, ale teď tráví většinu času v teplácích na gauči. Přesto o něm pořád přemýšlím jako o svém „malém klukovi“. Možná právě proto jsem tak dlouho nedokázala zakročit.
Tomáš bydlí se mnou. Po maturitě nastoupil na vysokou, ale po dvou letech skončil. Od té doby střídal různé pokusy – práce ve skladu, brigáda u videa, chvíli grafika, chvíli barman. Nic nevydrželo. Poslední rok už nedělá vůbec nic.
Zkoušela jsem všechno: prosby, výčitky, ticho. Nic nepomáhá. A já čím dál víc cítím nejen vztek, ale i smutek. Na něj – že si ze mě udělal samozřejmost. A na sebe – že jsem mu to dovolila. Protože tohle je přece výsledek mé výchovy, že?
Už nechci být služka
„Tome, kolikrát ti mám říkat, abys po sobě uklidil?!“zakřičela jsem hned ve dveřích. „Smrdí to tu jak ve fastfoodu po zavíračce!“
Z kuchyně se valil smrad přepáleného oleje. Na stole – prázdná krabice od pizzy, hrnek s uschlou kávou, plechovky od energeťáků. Tomáš seděl na gauči, nohy na stole, oči přilepené k displeji. Ani se nehnul.
„Haló, mluvím s tebou!“ bouchla jsem dlaní o linku.
„Jo, hned to udělám,“ zamumlal, aniž by se podíval.
„To tvoje ‚hned‘ slyším už druhý den! Nebudu tu dělat služku!“
Konečně zvedl hlavu. „Tak proč se vracíš?“ řekl klidně, ale s ledovým tónem.
Zůstala jsem stát. „Co jsi to řekl?“
„Nic. Jen že jsi se pro tohle rozhodla sama. Já tě o to nežádal.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Všechny ty roky, kdy jsem táhla domácnost, šetřila, starala se, se najednou rozpadly jako domeček z karet.
„To myslíš vážně?“ vydechla jsem.
„Možná prostě moc řešíš blbosti,“ pokrčil rameny.
A já poprvé pochopila, že nejsem pro něj máma, ale jen servis.
„Je to dospělý, ne dítě“
„Ty ho prostě rozmazluješ,“ řekla mi kolegyně Jana u kávy. „Tomáš už dávno není dítě.“
„Je to můj syn…“ začala jsem, ale nedořekla.
„Je mu sedmadvacet, Anno,“ usekla mě. „A ty se k němu pořád chováš, jako by měl dvanáct. Nepracuje, neplatí, nic nedělá. A ty ho ještě omlouváš.“
Zabolelo to, ale neodporovala jsem. Protože měla pravdu. Možná nejsem jen unavená. Možná jsem i zbabělá.
„Dej mu lhůtu,“ pokračovala Jana. „Tři týdny, měsíc. Buď si najde práci a začne přispívat, nebo ven. Jinak z něj uděláš závisláka, co bez tebe nehne prstem.“
„To je přece můj syn…“
„Ano, a právě proto to musíš udělat. Jinak ztratíš jeho i sebe.“
A tehdy jsem poprvé pomyslela: možná jsem ho opravdu zničila tím, že jsem ho chtěla zachránit.
Probuzení
Dveře do jeho pokoje zůstaly pootevřené. Nesledovala jsem ho. Jen jsem nesla prádlo a nechala je pootevřené. Když jsem pak procházela kolem, uslyšela jsem jeho hlas.
„Hele, kámo, to nemá cenu. Máma vaří, pere, platí všechno. Luxus, jak v hotelu,“ smál se.
Ztuhla jsem.
„Jo, občas se rozčiluje, ale stačí říct, že mám depku, a nechá mě být. Pohoda,“ dodal.
Ztěžklo mi na hrudi. Ruce se mi třásly. Vrátila jsem se do kuchyně a zírala na konvici, jako by v ní byla odpověď. Tak takhle o mně mluví? Tak mě vidí?
O pár minut později prošel kolem mě, dělal, že mě nevidí. Počkala jsem, až se usadí. Pak jsem otevřela dveře jeho pokoje.
„Slyšela jsem tě.“
„Co jako?“
„Jak mluvíš o tom, že doma máš hotel.“
Zrudl. „To byly jen kecy, vtipy…“
„Ne. To byla pravda, jen nahlas. A já do ní už nepatřím.“
Nevěděl, co říct. Odešel. Práskl dveřmi. A já zůstala sedět. Poprvé bez slz. S pocitem, že se ve mně něco probudilo.
Týden
Čekala jsem na něj večer, když se vrátil z procházky se psem – ano, pes byl zodpovědnější než on.
„Musíme si promluvit,“ řekla jsem klidně.
„Co je zase?“
„Máš týden, abys se odstěhoval.“
Podíval se na mě nevěřícně. „To myslíš vážně?“
„Úplně. Nechci tě vyhazovat, chci tě nechat dospět. Miluju tě, ale odmítám být tvoje služka.“
„Nemůžeš mě vyhodit!“
„Právě jsi viděl, že můžu.“
Chvíli mlčel. „To kvůli tomu, co jsi slyšela?“
„Kvůli všemu. Protože jsi přestal být synem a stal ses břemenem.“
Odešel do pokoje. Já poprvé po dlouhé době necítila ani vztek, ani lítost. Jen klid.
Ticho
Odešel v sobotu. Dvě tašky, batoh, počítač. Žádné „děkuju“, žádné „promiň“. Jen bouchnutí dveří. A pak přišlo ticho.
Zvláštní, jak moc může bolet prázdný byt. Žádné šoupání pantoflí, žádné „Mámo, máš něco k jídlu?“. Jen tikot hodin.
První noc jsem nespala. Druhý den to bylo o trochu snazší. Třetí jsem si pustila rádio, abych přehlušila ozvěnu. Čtvrtý – zpráva.
„Jsem v pohodě. Bydlím u kámoše.“
„Dobře. Dej vědět, kdybys něco potřeboval,“ odepsala jsem. Krátce. Bez „mám tě ráda“.
Ticho bolelo. Ale bylo to hojení.
Pátý den jsem si sedla k počítači a napsala do vyhledávače: „rodiče dospělých dětí – podpora.“ Možná pozdě. Ale možná… ještě není konec.
