Článek
Můj milovaný by si nejspíš radši vzal počítač než mě. Upřímně si myslím, že kdyby někdo zavedl možnost registrovaného partnerství s herní konzolí, už by měl dávno po svatbě. Víc ho přitahují pohádkové bytosti, elfi, draci a polonahé válečnice v kůži, než žena, která s ním sdílí ložnici a koš na prádlo.
Někdy mám pocit, že jsem jen NPC – nehratelná postava v jeho životě. Taková ta, co stojí v rohu vesnice a má jedinou větu: „Ahoj, miláčku, jaký jsi měl den?“ A on vždycky zvolí odpověď číslo 1: „Dobrý,“ případně rozšířenou DLC verzi: „Dobrý, jsem unavený.“
Je mu vlastně jedno, jestli mě miluje, nebo ne – aspoň tak to působí. Jeho dny vypadají jako copy–paste: pracuje do pěti, přijde domů, sedne si k počítači, něco si přečte, pustí hru, obejme mě, jde spát. Ten „obejme mě“ bod se tam drží už jen asi ze zvyku. Jako když ve hře každý den odklikneš denní odměnu, aby ti nespadla série.
Když jsme se poznali, byla jsem přesvědčená, že jsem potkala normálního chlapa. Trochu introvert, jasně. Technický typ, co si rád čte fantasy a občas si zahraje. Přišlo mi to roztomilé. Když mi vyprávěl o svých oblíbených světech, líbilo se mi, jak se mu rozzáří oči. Říkala jsem si: „Je fajn, že má koníčky.“ Netušila jsem, že se z koníčka časem stane plnohodnotná náhrada za realitu.
Začalo to nenápadně. Pár večerů u počítače, „jen na hodinku“. Pak hodinka a půl, dvě, „ještě tenhle quest“. Když jsem šla spát, často jsem ho nechávala v obýváku s tím, že za chvíli přijde. Občas přišel. Občas taky ne. Ráno jsem ho našla spát napůl na gauči, napůl na klávesnici, s monitorem, na kterém se postava nehýbala a jen blikala hláška „Jsi mrtvý. Chceš se oživit?“
Někdy mám pocit, že stejná hláška svítí i nad naším vztahem.
Nejdřív jsem to brala s nadhledem. Měla jsem vlastní práci, kamarádky, svoje věci. Vídali jsme se o víkendech víc, přes týden míň – říkala jsem si, že takhle to mají všichni. Až později mi došlo, že já mám vztah, zatímco on má permanentní frontu do nějakého online fantasy světa.
Začala jsem si všímat detailů. Jak se mnou mluví, když mu skočím „do hry“. To jeho podrážděné „počkej chvíli“, které se vždycky protáhne na tři hodiny. Oči přilepené k monitoru, prsty na klávesnici, já vedle něj s hrnkem čaje, který vystydne dřív, než si všimne, že jsem mu ho vůbec donesla.
„Můžeme se na chvíli bavit?“ zkusila jsem jednou.
„Jasně,“ řekl. Ani se neotočil.
„Teď?“
„No… já jen dodělám dungeon,“ zamumlal a začal zběsile klikat.
Ten dungeon trval do půlnoci. Naše „chvíle“ se nekonala.
Párkrát jsem se snažila mu to říct na rovinu, bez ironie. Že mi chybí. Že si připadám neviditelná. Že chci, aby náš společný večer nebyl jen sdílený byt a dvě obrazovky vedle sebe.
On mě vždycky vyslechl. Teda… „vyslechl“. Seděl u počítače, otočil se na židli, ruce stále na myši, a řekl něco jako:
„Já vím, promiň. Zkusím to omezit.“
Omezení v jeho slovníku znamenalo stáhnout si ještě jednu hru, ale občas ji vypnout o půl hodiny dřív.
Došlo mi, že bojuju s protivníkem, proti kterému nemám šanci. Já: smrtelnice s kruhy pod očima a neumytými vlasy, když je blbý týden. Ona: hra, která mu nikdy neodmlouvá, vždycky je připravená, neptá se na jeho emoce, jen rozdává levely a odměny.
Začala jsem být ironická. „Pozdrav ode mě tvou elfku,“ říkala jsem, když si sedal k počítači. „Nezapomeň ji večer obejmout, ať jí není smutno.“ On se zasmál. Zpočátku. Později už ne.
„Nedělej z toho drama,“ říkal. „Každej má nějaký hobby.“
Jasně. Někdo sbírá známky, někdo chodí běhat, můj chlap sbírá meče +10 k útoku a mínus 100 k reálnému životu.
Nejvíc mě to začalo bolet ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že všechny naše společné „momentky“ se odehrávají mezi dvěma herními eventy. Jdeme ven? Fajn, ale tak, aby byl v osm zpátky, začíná raid. Film? Tak něco krátkého, a hlavně ne nic, kde by musel moc přemýšlet, protože má „unavenou hlavu z práce“. Sex? Ideálně rychlý, aby to stihl, než mu parta napíše, že už jsou všichni online.
Začala jsem přemýšlet, jestli jsem náhodou nepřestala být partnerka a nestala se jen pauzou mezi dvěma načítacími obrazovkami.
Samozřejmě jsem zvažovala, jestli jsem já ta problémová. Jestli náhodou moc nežárlím na něco, co je přece úplně běžné – hraní her. Jenže pak jsem si uvědomila, že když dospělý chlap dokáže prosedět pět hodin denně před monitorem a považuje za „omezování“ to, že by si měl dát dva večery v týdnu pauzu, možná problém fakt není ve mně.
Zkusila jsem to po dobrém.
„Co kdybychom zkusili jeden den v týdnu bez počítače?“ navrhla jsem.
„Jako úplně bez?“ vytřeštil oči, jako bych mu navrhla týden bez kyslíku.
„Ano. Bez. Můžeme jít ven, do kina, k přátelům, klidně hrát stolní hry. Ale spolu.“
„To je takový… radikální, nemyslíš?“
Radikální. To slovo mě bodlo. Tvořit vztah s reálným člověkem je radikální. Ale zabíjet virtuální příšery do dvou do rána je normální.
Občas se mi podařilo ho „urvat“ – jeli jsme na víkend pryč, na chatu, kam si naštěstí nemohl vzít celý setup. Ale i tam vytahoval mobil, kontroloval diskuse, časy akcí, novinky. Seděla jsem na terase, koukala na les a vedle mě chlap, který se stejně myšlenkami toula někde po mapě, kde jsem neměla přístup.
Bezradnost má zvláštní chuť. Není to čistý smutek ani vztek. Je to mix obojího, dochucený zklamáním. Díváte se na člověka, kterého milujete, a dochází vám, že jestli se něco nezmění, půjdete od sebe. Ne proto, že by vám něco strašného udělal. Ale proto, že radši žije v jiném světě.
Někdy si představuju, jak by vypadala naše „rozchodová“ scéna, kdyby to byla hra.
Ale pak si představím skutečnost. Žádná epická hudba, žádné bodíky zkušeností. Jen kufr, pár pytlů s věcmi a možná prázdný pohled člověka, který nechápe, proč odcházíš, když „se vlastně nic tak hrozného neděje“.
Někde uvnitř už vím, že se k rozchodu pomalu blížíme. Ne rychle, ne dramaticky. Spíš jako když se ti v pozadí celé dny stahuje update, až jednoho dne vyskočí okno: „Aktualizace dokončena. Je třeba restartovat.“
Jen čekám, kdo z nás ten restart udělá jako první.
Jestli já – tím, že si jednou večer místo čekání na jeho návrat z raidů začnu balit věci.
A nebo on – tím, že si jednou najde někoho, kdo s ním bude ochotný sedět do tří do rána a dělat mu k tomu komentář na Discordu.
Zatím jsem pořád tady. Pořád doufám v zázrak, že se jednou sám odhlásí, vypne monitor, sedne si naproti mně a zeptá se: „Hele… a co vlastně chceme my dva?“ Jenže každý večer místo toho slyším jen cvakání klávesnice a občasné vítězné „Yes!“.
Možná to, co potřebuju udělat já, není další rozhovor, další prosba, další ironická poznámka. Možná potřebuju jen připustit, že hra, kterou hrajeme my dva, už mě nebaví. Že nechci být vedlejší quest v životě člověka, který má hlavní příběhovou linii někde úplně jinde.
A že někdy je největší level–up v dospělosti ten, když zmáčknete „quit game“. Ne v počítači, ale v životě.
