Článek
Znáte ten typ. Dřív by seděl v hospodě, nadával na vládu, počasí i rozhodčího z včerejšího fotbalu. Ale dneska má účet na Facebooku — a to znamená, že má hlas, který se nenechá umlčet. Takový je Pavel. Můj známý, kdysi celkem fajn chlap, dneska samozvaný „bojovník za spravedlnost“ s klávesnicí místo meče.
Dřív si své křivdy vybíjel nad pivem. Bylo to neškodné, spíš úsměvné. Jenže pak objevil, že na internetu může mít větší publikum než štamgasti v hospodě U Jelena. A od té doby to šlo z kopce.
Od stornované dovolené k válce s cestovkou
Začalo to nevinně. Stornoval dovolenou, přišel o peníze kvůli storno poplatkům. Normální věc, stane se. Ale Pavlovi to přišlo jako osobní útok. Nejdřív si stěžoval v hospodě. Potom napsal e-mail cestovce. A když mu odpověděli, že podmínky má podepsané ve smlouvě, spustil ofenzivu.
Pod každý jejich příspěvek na Facebooku začal psát stejný text:
„Jsou to ZLODĚJI! Nechte si bacha, ukradli mi peníze za zrušenou dovolenou!“
Ctrl+C, Ctrl+V — znovu a znovu.
Nový hotel na Krétě? „Zloději!“
Soutěž o kufr? „Vemte si radši svoje kufry a utečte!“
Fotka delegátky z Rhodosu? „Ať mi vrátí peníze!“
Nejdřív mu admini trpělivě odepisovali, snažili se vysvětlit. Pak příspěvky mazali. Nakonec už jen tiše ignorovali. Pavel si to vyložil po svém: „Vidíš to? Bojej se pravdy!“
Když se svět stane spiknutím
Od té doby se to s ním rozjelo naplno.
Kupoval auto z bazaru — po týdnu mu odešel alternátor. Zase „podvodníci“, tentokrát pod každým jejich příspěvkem o nových vozech.
„Zatajili mi závadu! Já jim to spočítám!“ psal a kopíroval pořád dokola.
Když ho po týdnu smazali, založil si nový účet. „Ať mě nesmažou, já jim to tam napíšu znova!“
Pavel totiž věří, že svět je plný křivd — a on je jediný, kdo na ně poukazuje.
Jednou se pustil i do města, když mu na ulici nevyvezli popelnici včas. Na městské FB stránce přibyl román o neschopnosti radnice, o rozkradených penězích a spiknutí popelářské mafie.
Když mu nikdo neodepsal, napsal znovu. A znovu. „Ať se ukáže, že to čtou!“
Klávesnice jako zbraň
Pavel je jinak hodný chlap. Neublížil by mouše. Ale ten pocit, že má pravdu a nikdo ho neposlouchá, z něj udělal internetového rytíře.
V práci si s ním nikdo nechce povídat o politice. V rodině se naučili jeho výlevy přecházet. A tak má teď nové publikum – anonymní komentáře, diskuse, cizí lidi, kteří mu občas dají like. Každý „souhlasím“ je pro něj víc než pohlazení po duši.
Když mu někdo oponuje, neváhá ho nazvat „ovcí“ nebo „sluhou systému“. Když ho někdo zablokuje, napíše, že „pravda se umlčet nedá“.
A večer si otevře pivo a řekne: „Aspoň tam jsem jim to natřel.“
Internetový Don Quijote
Někdy ho vidím a je mi ho trochu líto. Dřív byl veselý, bavil se o fotbale, o práci. Dnes tráví večery v diskusích s cizími lidmi a píše kapitoly do nekonečného boje proti nespravedlnosti.
Je jako Don Quijote – jen místo kopí má klávesnici, a místo větrných mlýnů firmy, které mu prý ublížily.
A někdy, když ho sleduju, mám pocit, že by vlastně chtěl, aby mu někdo odpověděl. Ne ten „admin“, co píše korporátní odpovědi, ale člověk, který by ho bral vážně. Možná by pak nemusel křičet tak nahlas. Možná by mu stačilo, kdyby měl s kým si popovídat bez obrazovky mezi nimi. Jenže svět už je zrychlený — a Pavel se do něj nevešel. Tak zůstává na internetu, kde může mít poslední slovo aspoň pod příspěvkem o novém kávovaru.
A i když si to nepřizná, za tou jeho zuřivostí je obyčejná lidská věc: pocit, že už ho nikdo neposlouchá. Že svět mu dluží pozornost, kterou mu internet konečně dává.
Možná ho někdo považuje za blázna. Možná ho někdo blokuje. Ale v Pavlových očích je hrdina. Bojuje za pravdu. Každý komentář je jeho výstřel, každé smazání jen důkaz, že měl pravdu celou dobu.
A já?
Když si na Facebooku čtu pod reklamou cestovky jeho známé „ZLODĚJI!“, už se ani nezlobím. Jen si povzdechnu.
Někteří lidé nepotřebují změnit svět. Stačí jim mít pocit, že ho aspoň trochu rozhoupali… i kdyby jen v komentářích pod příspěvkem o dovolené.
