Článek
Dlouho jsme se s Lenkou přely, co dát našim k třicátému výročí svatby. Chtěly jsme, aby to bylo něco výjimečného, osobního. Jenže všechno, co nás napadlo, se zdálo buď nudné, nebo příliš okázalé.
„Co kdybychom jim pořídily pobyt na horách?“ navrhla Lenka. „Na nějakém hezkém penzionu, kde by si mohli odpočinout.“
„Na horách možná, ale nikam dál,“ odpověděla jsem. „Víš, že táta se bojí létat. Kdybychom mu dali dovolenou v zahraničí, myslel by si, že se ho chceme zbavit.“
Nakonec jsme se rozhodly pro dva dárky – jeden praktický a jeden dojemný. Praktickým byla elegantní kávová souprava s jejich iniciálami, kterou by mohli používat každý den. A tím druhým, srdcovým, mělo být video – vzpomínkový film složený z fotografií a domácích záběrů z celého jejich společného života.
Trvalo nám několik večerů, než jsme vybraly ty správné záběry. Z téměř třiceti let manželství se nasbíralo ohromné množství fotek – z dovolených, Vánoc, oslav i běžných dní. Nakonec jsme vše sestříhaly do klipu s písní Jaroslava Hutky, kterou oba milovali. S finálním střihem nám pomohl můj kamarád Martin, který pracuje jako videoeditor.
„To bude bomba,“ těšily jsme se. „Rodiče se rozpláčou dojetím.“
Na den výročí jsme pronajali menší salonek v restauraci – s promítačkou, plátnem a rautem pro celou rodinu. Dorazili všichni – teta s manželem, bratranci, naše děti, dokonce i staří rodinní přátelé. Atmosféra byla nádherná.
Máma se vyznamenala – nepekla sice sama, ale objednala svůj oblíbený makový dort s povidly z místní cukrárny, a táta, jako vždy, bavil společnost historkami z mládí. Byli k sobě pozorní, usmívali se. Při pohledu na ně jsem si pomyslela: „Tihle dva spolu zestárnou, o tom není pochyb.“
Když přišel čas dárků, Lenka se postavila a slavnostně řekla:
„Tak, milí rodiče, teď máme něco, co jsme připravovaly s láskou.“
Martin spustil video. V sále zhasla světla a na plátně se objevila černobílá fotka – máma a táta jako mladí studenti, usmívající se na lavičce v parku. Hudba začala hrát a všichni ztichli.
Film plynul: svatba, narození Leničky, pak moje. Dovolená v Krkonoších, rodinné grilování, oslavy. Rodiče se drželi za ruce a smáli se. Bylo to krásné.
„To je vaše svatba, babi?“ špitla moje sedmiletá dcerka. Máma se na ni usmála a kývla.
Všechno šlo dokonale.
A pak se na plátně objevila jedna fotografie.
Máma na ní stála v letních šatech, opřená o zábradlí promenády, za ní slunce a lázeňský park. Vypadala nádherně – klidná, spokojená. Věděly jsme, že snímek pochází z doby, kdy byla v lázních kvůli problémům se zády, krátce po narození Lenky.
Fotka se na obrazovce mihla jen na pár sekund, ale táta zpozorněl.
„Počkej… můžeš to vrátit?“ řekl pomalu, jiným hlasem, než obvykle.
„Pavle,“ ozvala se máma, „nech to být, pokračujme.“
Jenže táta trval na svém. „Vrať to,“ řekl znovu, tentokrát důrazněji.
Martin přetočil video zpět a zastavil obraz.
Všichni ztichli. Na zastaveném snímku byla máma – a za ní, v odrazu skleněných dveří lázeňského domu, stál muž.
Táta zrudl. Jeho dech se zrychlil.
„To není možné,“ zamumlal. „On tam tehdy byl…“
„Pavle, prosím,“ řekla máma tiše.
„Nezapírej! Oklamala jsi mě!“ vyhrkl.
Nikdo se neodvážil pohnout. Jen se ozývalo tiché bzučení projektoru.
Teprve po chvíli se máma přiznala. Ten muž na fotografii byl její bývalý kolega, do kterého se kdysi zamilovala – krátce po narození Lenky. Nic se mezi nimi tehdy prý nestalo, ale city tam byly. Tátovi se tehdy svěřila, a on ji prosil, aby zůstala. Nakonec odjela do lázní, aby si ujasnila, co chce.
„Říkala jsi, že jedeš sama,“ zašeptal táta.
„Myslela jsem, že to tak bude,“ odpověděla, „ale on tam přijel později… chtěl mě vidět.“
Táta se chytil za hlavu. „Takže celá ta léta…?“
Máma mlčela.
Oslava tím skončila. Hudba ztichla, projektor zhasl a hosté se tiše rozcházeli.
Následující týdny byly těžké. Táta měl pocit, že celý jejich život byl postavený na lži. Začal pochybovat o všem – dokonce i o tom, jestli jsem opravdu jeho dcera.
„Udělám test DNA, jestli chceš,“ řekla jsem mu zoufale.
Podíval se na mě, oči plné slz. „Ne, to není potřeba. Máš moje oči i povahu… odpusť mi, holčičko.“
Objal mě pevně.
Doma se sice snažili dál fungovat, ale něco mezi nimi prasklo. Táta se stáhl do sebe, máma chodila po bytě tiše jako stín.
Když si dnes vzpomenu na ten večer, na ten nešťastný dárek, stále slyším otcův hlas:
„On tam tehdy byl.“
A vím, že tím jedním okamžikem se všechno změnilo.
