Článek
Na nákup jsme vyrazili všichni čtyři. Já, manželka a naše dvě děti. Už od rána jsem tušil, že to nebude žádná sláva. Blížily se svátky, všude se mluvilo o tom, jak jsou obchody plné, a já jsem přesně věděl, co nás čeká. Přesto jsme museli jet. Lednice prázdná, doma nic, odkládat to už nešlo.
Parkoviště před obchodem bylo úplně nacpané. Kroužili jsme tam snad deset minut, než se někde uvolnilo místo. Děcka už v autě začínala být protivná, že mají hlad, že je to nuda, že chtějí domů. Manželka je zkoušela uklidňovat, já jsem byl zticha a snažil se soustředit na to, abychom vůbec zaparkovali.
V obchodě to byla klasika. Vozíky plné, lidi zastavení všude možně, každý někam spěchal a přitom si všichni navzájem překáželi. Mladší dítě sedělo ve vozíku a po chvíli začalo kňourat, že už ho to nebaví. Starší pobíhal kolem, sahal na zboží a pořád chtěl něco přihodit do košíku. Manželka jela podle seznamu, zastavovala se u regálů, vybírala, přemýšlela. Já už jsem po deseti minutách cítil, jak mi dochází trpělivost.
Čím déle jsme tam byli, tím horší to bylo. Někdo nám vjel s vozíkem do cesty, někdo se zastavil přesně tam, kde jsme potřebovali projet, další se u regálu dohadoval s někým po telefonu. Děcka se začala mezi sebou hádat, jedno chtělo pití, druhé čokoládu. Já měl pocit, že mi hučí v hlavě.
U pokladen jsme si vystáli frontu jak na koncert. Lidi netrpělivě přešlapovali, někdo odcházel pro zapomenutou věc, někdo řešil cenu. Děti se vrtěly, ptaly se, kdy už půjdeme, manželka se je snažila uklidnit. Já jsem mechanicky skládal nákup na pás, v hlavě jsem měl už jen jediný cíl – dostat se odsud pryč.
Když jsme konečně vyšli ven, připadal jsem si, jako bych se nadechl po dlouhé době pod vodou. Jenže klid to ještě nebyl. Parkoviště bylo pořád plné, auta jezdila sem a tam, někdo couval, někdo troubil. Proplétali jsme se mezi nimi, já tlačil vozík, hlídal děti a dával pozor, aby nám někdo nevjel pod nohy.
U auta jsem otevřel zadní dveře. Jedno dítě do sedačky, druhé do druhé, zapnout pásy, zkontrolovat. Manželka si sedla dopředu na místo spolujezdce. Já jsem otevřel kufr a začal rychle skládat nákup. Tašky, krabice, pytlíky… už mi to bylo jedno, hlavně rychle. Zavřel jsem kufr, vzal vozík a šel ho vrátit.
Byl jsem úplně vyždímaný. Ten typ únavy, kdy už člověk nemá sílu ani chuť řešit cokoli navíc.
Když jsem dorazil k místu na vracení vozíků, přišel ke mně chlap. Na první pohled bylo jasné, že je bez domova. Špinavé oblečení, ošoupaná bunda, zarostlá tvář, unavené oči. Zeptal se, jestli nemám nějaké drobné.
Normálně peníze lidem nedávám. Ne proto, že bych byl bezcitný, ale prostě má člověk vlastní rodinu, vlastní výdaje, vlastní starosti. Jenže já měl zrovna v ruce desetikorunu z vozíku. A byl jsem tak unavený, že jsem nad tím ani moc nepřemýšlel. Vytáhl jsem minci a podal mu ji.
Brala to pro mě jako drobnost. Deset korun. Nečekal jsem žádnou velkou reakci. Jen aby to bylo vyřízené a já mohl jet domů.
On se ale na tu minci podíval a řekl:
„A víc nemáš? To je jako všechno?“
Na chvíli jsem tam zůstal stát úplně zaražený. Ne kvůli těm penězům. Ale kvůli tomu, jak to řekl. Jako by mu to přišlo málo. Jako by očekával víc automaticky.
V hlavě mi proběhlo spoustu věcí najednou. Že si tu minci mám vzít zpátky. Že mu mám říct, že může být rád aspoň za něco. Že já jsem dneska taky makal, tahal nákup, řešil děti, nervy, účty, všechno. Že nikdo mně nic jen tak nedá.
Cítil jsem, jak se ve mně zvedá vztek. Měl jsem chuť se s ním tam začít hádat. Vybalit na něj všechno, co jsem celý den polykal. Jenže jsem byl tak utahaný, že jsem na to vlastně neměl ani sílu.
Tak jsem se na něj jen podíval, mávnul rukou a řekl:
„Jo… nemáte zač. Rádo se stalo.“
A otočil jsem se.
Nevím, proč jsem to řekl přesně takhle. Možná ze sarkasmu. Možná z bezmoci. Možná proto, že jsem už nechtěl řešit další konflikt. Prostě jsem došel k autu, nasedl a odjel.
Cestou domů bylo v autě ticho. Děti už klimbaly, manželka se mě zeptala, co se stalo, ale já jen zavrtěl hlavou. Nechtělo se mi to rozebírat. Ne kvůli té desetikoruně. Ale kvůli tomu pocitu.
Člověk někdy něco dá prostě proto, že chce pomoct. Nečeká potlesk, nechce pochvalu. Ale někde uvnitř přece jen počítá s tím, že to nebude shazováno jako málo.
A ten den jsem si uvědomil, že někdy stačí jedna jediná věta úplně cizího člověka, aby ti definitivně sebrala zbytky dobré nálady.
