Článek
Byli jsme v Istanbulu teprve druhý den. Poznávací zájezd, všechno organizované, průvodkyně milá, počasí akorát. Město působilo neskutečně živě – pachy, barvy, ruch, zvuky modlitebního zpěvu v dálce. Procházeli jsme historickým centrem, směrem k Modré mešitě, a já se cítil trochu jako ve filmu. Všude lidé, obchodníci, kočky, turisti s foťáky a nekonečný proud aut, který se jen občas tvářil, že bere chodce vážně.
Šli jsme s rodinou těsně za nějakým chlapíkem. Měl v ruce dřevěnou bednu, na které se houpaly kartáče a hadříky. Zjevně čistič bot. Když mu jeden kartáč spadl na zem, automaticky jsem se sehnul a zvedl ho. Zavolal jsem na něj: „Pane, spadlo vám to!“ Otočil se, usmál se, poděkoval a přiběhl zpátky. Mluvil velmi dobrou angličtinou – klidně, plynule, přátelsky.
„Děkuju, příteli,“ řekl. „To bylo od vás moc milé. Prosím, dovolte mi vám vyčistit boty, na oplátku!“
Odmítal jsem. Říkal jsem, že to není nutné, že to byla jen drobnost. Ale on trval na svém. „Ne, ne, prosím, je to dárek. Vítejte v Istanbulu!“
Nechtěl jsem vypadat nezdvořile, tak jsem nakonec přikývl. Děti se smály, manželka kroutila hlavou, ale neřekla nic – prostě ta situace byla milá.
Čistič byl důkladný. Vytáhl malé štětečky, hadříky, leštidlo, dokonce použil nějaký krém. Všechno to prováděl s takovou pečlivostí, že jsem se začal cítit skoro trapně – kvůli obyčejnému kartáči, co jsem mu zvedl. V duchu jsem si říkal, že tohle je přesně ta laskavost, o které se říká, že ji člověk ve světě pořád může potkat.
Když skončil, usmál se a řekl: „Bude to sto eur.“
Myslel jsem, že si dělá legraci. Zasmál jsem se. On ne.
„Sto eur,“ zopakoval klidně, ale důrazněji.
Řekl jsem mu, že to musí být nedorozumění, že to přece nebylo domluvené. On však zvedl obočí a lehce ustoupil stranou. A v tu chvíli se odněkud objevil druhý chlap – vysoký, svalnatý, v kožené bundě, kamenný výraz.
„Je nějaký problém?“ zeptal se také velmi dobrou angličtinou.
Čistič mu něco řekl turecky a ten druhý se obrátil ke mně:
„Vyčistil vám boty. Měl byste zaplatit. Není hezké odmítnout zaplatit za službu.“
V jeho hlase nebyla hrozba, jen takový klidný tón, ze kterého běhal mráz po zádech. Rodina stála pár kroků za mnou, děti zmlkly a jen se na mě dívaly – nechápavé, trochu zaražené. Rychle jsem vytáhl peněženku a podal mu padesát euro – víc jsem v hotovosti neměl.
Čistič peníze přijal, usmál se, uklonil se a řekl: „Děkuju, příteli. Užijte si Istanbul!“
A pak se oba ztratili v davu tak rychle, že by člověk ani nestihl vydechnout.
Manželka mi neřekla nic. Jen ten pohled – takový ten, co říká „říkala jsem ti to“.
Zbytek dne jsme si prošli všechna slavná místa – Hagiu Sofii, Grand Bazaar, Galatskou věž – ale přiznávám, že jsem měl pořád ten nepříjemný pocit, že jsem se nechal napálit jako malý kluk. Děti byly tiché, neptaly se, jen občas šeptly něco mezi sebou. Cítil jsem se hloupě, ne kvůli těm padesáti eurům, ale kvůli nim.
Večer, když jsme to vyprávěli recepčnímu v hotelu, rozesmál se na celé kolo.
„Ach, pane, ten trik s čištěním bot! To je jeden z nejběžnějších podvodů,“ řekl se smíchem. „Vítejte v Istanbulu!“
Smál se dál, až jsem se musel usmát taky. Pak dodal: „Ale buďte rád. Padesát euro? To jste ještě dopadl dobře. Často turisté zaplatí mnohem více.“
Ta věta mě dorazila.
Od té chvíle jsem už odmítal všechno – ochutnávky, čaje, „dárky pro štěstí“. Dokonce i jeden kluk, co mi jen chtěl podat ruku, mě vyděsil natolik, že jsem couvl. Naštěstí se jen smál a mával, zatímco já jsem se cítil jako paranoidní turista.
A možná jsem byl. Ale upřímně? Istanbul mě naučil, že dobrý skutek sice hřeje u srdce – ale někdy taky pořádně zabolí v peněžence.
