Článek
Nemůžu s manželkou chodit na rodinné akce. A vlastně ani na ty s kamarády. A ne proto, že by byla neslušná, protivná nebo nepříjemná. Naopak — většina lidí ji má na první dobrou ráda. Je veselá, otevřená, se všemi se dá do řeči.
Jenže pak to přijde.
Stačí deset minut.
Někdy pět.
A má potřebu začít někoho poučovat.
Je to skoro jako reflex. Někdo řekne větu, někdo se svěří, že něco řeší, nebo se jen zmíní o práci, o výchově dětí, o zdraví, o jídle, o cvičení… a ona přepne do modu „poradím ti, protože já vím líp“.
A najednou sedím vedle ní a vidím, jak se lidem v očích mění výraz. Jak se pousmějí. Jak se stáhnou. Jak začnou jen přikyvovat, aby to měli rychle za sebou.
A já se tam propadám do země.
Naposledy to bylo u mojí mámy. Ta si jen povzdychla, že ji bolí koleno. Obyčejná věta. A moje žena? Padesátiminutová přednáška o tom, co má jíst, co nemá jíst, jak má cvičit, že má málo hořčíku, že sedí špatně, že spí blbě, že málo pije, že to určitě bude zánět, že ona četla článek, že by měla…
Máma na ni koukala jak tele na vrata.
A pak mi večer šeptla:
„Prosím tě… přiveď ji příště až na oběd. Ne dřív.“
Jenže to není jediný případ.
Jednou jsme byli na párty u známých. Normální večer, lidi se bavili, pili víno, nic vážného. Jedna kamarádka jen tak mezi řečí řekla, že malá špatně spí. A moje žena začala analyzovat režim šestiletého dítěte tak vědecky, že kamarádka po pěti minutách vypadala, jako by si přála zmizet pod stůl.
A po deseti už se ani neusmívala.
Později mi napsala:
„Hele, já chápu, že to myslí dobře, ale já nechci poslouchat, že to dělám blbě.“
To je přesně ono. Ona všechno myslí dobře. Jenže to nefunguje.
Jednou jsem byl svědkem něčeho, co mě fakt rozsekalo. Kamarád si koupil motorku. Radost jak dítě. Ukazuje nám fotky, básní o tom. A moje žena místo „gratuluju“ vypálí:
„Víš, že je to nejrychlejší cesta do márnice, že jo?“
A bylo po atmosféře.
Kamarád schoval telefon do kapsy a změnil téma.
A mě píchlo u srdce stokrát víc, než kdyby řekla něco mně.
Když tohle říkám doma, brání se.
Řekl jsem jí, že to lidi obtěžuje.
Že to nevypadá starostlivě, ale namachrovaně.
Že všichni nechcou přednášku.
Že někdy stačí jen poslouchat.
Smála se.
„No dovol, já lidem pomáhám. Že sis toho ty nikdy nevšiml…“
A tak jsem to přestal řešit po dobrém.
Mám i jeden zážitek, který mě úplně odrovnal. Na rodinné grilovačce se švagrová pochlubila, že začala podnikat. První kroky, malé zakázky, nadšená. A moje žena?
Začala jí rovnou rozebírat business plán. Proč je to špatně, proč to nebude fungovat, proč musí změnit strategii, marketing, web, všechno. Na konci švagrová seděla s prázdným pohledem a bylo vidět, že chuť nadšení jí spadla někam do trávy pod gril.
Švagr mi pak šeptem řekl:
„Hele, řekni jí, ať ji příště nechá být. Tohle teda nebylo moc povzbudivý.“
A já? Já jen stál a omlouval se pohledem.
A pak se to začalo projevovat prakticky — a to je ta část, která mě štve nejvíc.
Postupně nás přestávají zvát oba. Nejdřív nenápadně — „hele, děláme malou oslavu, bude to jen v pár lidech“. Pak otevřeněji — pozvánka přijde jen mně, s dodatkem: „Ale když přijdeš sám, bude to lepší, víš jak…“ Několikrát se dokonce stalo, že se mě zeptali úplně narovinu: „Ty dorazíš, že jo? Ale prosím tě… bez Edity.“
A já tam stojím a cítím se trapně, protože to není fér. Ani vůči nim, ani vůči mně — a paradoxně ani vůči ní.
Zní to jako drobnosti, ale není to drobné ve chvíli, kdy se to děje pořád.
Začal jsem to řešit po svém:
nechce se mi s ní nikam chodit.
Ne proto, že bych se za ni styděl jako za člověka. Ale protože vím, že pokaždé přijde ta chvíle, kdy někoho poníží neúmyslně — jen svou „radou“, kterou nikdo nechtěl. A už mě nebaví zachraňovat situace úsměvem, měnit téma, tlumit atmosféru, doufat, že se nikdo neurazí.
Někdy si říkám, že kdyby jednou držela pusu a jen se bavila jako normální člověk, asi bych si ji vážil ještě víc.
Ale s každou návštěvou, každou oslavou, každým posezením roste jen jistota:
Milovat ji doma je jednoduché.
Milovat ji mezi lidmi je čím dál těžší.
