Článek
Když jsem se před lety rozhodl odkoupit starý dům po prarodičích, nebyl to žádný velký plán ani romantická představa o vesnickém životě. Spíš prostý fakt: prarodiče zemřeli, dům nikdo moc nechtěl, tak jsem vyplatil zbytek rodiny a bylo to. Do té doby jsme žili v bytě na okraji města, ale s dvěma dětmi už to začínalo být těsné. Takže když se naskytla možnost mít dům se zahradou, dvůr, prostor… neřešil jsem to dlouho.
K životu se vlastně moc nezměnilo. Já dál dojížděl do práce do města, děti chodily do školy tam, jen jsme měli kolem sebe víc klidu a prostoru. Moje žena si rychle zvykla na to, že už nemusíme slyšet hádky z vedlejších bytů a řešit věčné parkování. A já jsem si užíval, že když večer zavřu oči, slyším maximálně vítr v korunách stromů a někdy kohouta od sousedů. Nic víc.
Místní nás brali zpočátku odměřeně, ale to je tady normální. Starousedlíci jsou jako pevně semknutá rodina — znají se od školy, od dětství, z fotbalu, z hospody. Ne že by byli nepřátelští, ale prostě si dávají čas. Nikoho si nepustí k tělu hned. My jsme zapadali postupně, nenápadně. Přisednutí v hospodě, pozvání na společenskou akci, děti začaly běhat venku s místními. Po pár letech už to bylo takové, že když jsem šel po návsi, vždycky jsem někoho potkal a prohodil pár slov.
Jenže pak se začalo stavět. Nejprve se o tom jen mluvilo — že developery zaujaly pozemky na kraji, protože město je blízko a dopravně dobré. Pak přijely bagry, geodeti, vznikla ulice nových řadových domů a vedle pár samostatných vil. Taková ta satelitní klasika, vysoké ploty, obří garáže, auta za dva miliony před domem. Nikdo to neřešil. Časy se mění, vesnice taky. Dokonce jsme si říkali, že bude víc lidí na akce, víc dětí na hřiště.
Až do chvíle, kdy se ukázalo, že hodně z těch nových se sem vlastně nehodí — a hlavně sem nechtějí patřit.
Začalo to nenápadně. Jedna paní si stěžovala, že jí „smrdí pole“, když se hnojí. To se tady stává jen párkrát do roka. Místní se tomu smáli, ale ona to myslela vážně. Další rodina napsala starostovi e-mail, že je ráno budí kombajn, a že by obec měla řešit hluk způsobený prací zemědělských strojů. Jeden pán dokonce řešil, že ho ruší kokrhání kohouta a že to „do dnešní doby nepatří“. A že by se měli chovatelé nějak regulovat.
A pak přišlo první obecní zasedání, kam se dostavili noví i staří. Noví spustili výčet věcí, které by se podle nich měly „zvážit a upravit“. Vadil jim hluk o víkendech, práce na zahradách odpoledne, smrad hnoje, řezání dřeva, zvony na kostele, pomalu i to, že se tu lidé zdraví přes ulici a hlasitě se baví. Znělo to, jako by čekali, že vesnice je nějaké lázeňské ticho, kde se život filtruje přes sklo.
Mnozí z nich působili dojmem, jako by se považovali za „lepší“. Jako by jejich vysoké ploty a drahá auta znamenaly, že by se vesnice měla přizpůsobit jim, ne oni jí. Při schůzi stáli rovně, s takovým tím výrazem lidí, kteří jsou zvyklí si prosadit svoje, protože měli vždycky peníze a tím i určitou moc. Jenže tady to bylo k smíchu i k pláči.
Nakonec jeden z místních, který tady strávil celý život, se zvedl a suše pronesl: „Když vám vadí život na vesnici, tak jste si měli koupit byt.“ A měl pravdu. Tady je to součást života.
Nejvíc se změny projevily na kulturních akcích. Do té doby byly akce takové, jak mají být — hasiči udělali bál, zábavu, posvícení, den dětí, a všichni přišli. Sedli si k sobě, povídali si, smáli se, pili pivo a jedli klobásy. Atmosféra byla uvolněná, žádné přetvářky.
Jenže pak přišli noví. Oni tedy přišli — formálně. Ale seděli většinou u jednoho stolu, sami pro sebe, jako by nepatřili mezi ostatní. Nebo jako by ani nechtěli. Místní k nim nepřisedali, protože z nich šla taková studená vlna — pohledy typu „kdo jste“ a „my jsme jiná liga“. A oni se dívali kolem sebe, jako kdyby se dívali na nějakou podivnou show, kam je osud omylem posadil.
Vznikla tak zvláštní atmosféra:
u jednoho stolu noví a ztuhlí,
u všech ostatních místní a jejich smích.
Nic otevřeného, žádné hádky, ale ta bariéra tam byla cítit ve vzduchu jako vlhkost před bouřkou.
Postupně mezi novými vznikal dojem, že mají nárok určovat pravidla. A mezi starými vztek, že si někdo dovoluje přetvářet něco, co tu fungovalo desítky let. Někdy jsem měl pocit, že noví se dívají na místní skoro až shora — jako by si mysleli, že rozumějí „lepšímu způsobu života“. Jenže z jejich pohledu je lepší způsob života ten, kde nikdo nedělá hluk, nikdo nic nechová, nikdo nic nepěstuje, nikdo nic neřeže, nikdo nic nespaluje, a nejlépe nikdo nic nedělá.
Ale to není vesnice. To je katalog.
A tak dnes vesnice žije ve dvou světech, které se moc nemíchají. Na bálech nejsou úplně všichni, co bývali. Kolem hřiště stojí dvě skupinky. V hospodě slyšíš slova „oni“ a „my“ čím dál častěji.
A já? Já jsem tu víc než půl života.
A nehodlám se stydět za traktor, za dřevo, za hnojivo ani za kohouta.
Tohle je vesnice. Skutečná.
A někteří noví by si to měli uvědomit ještě dřív, než si začnou myslet, že se celý svět musí točit podle nich.
